Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Deset - Deštivé počasí

Jelikož mi ujel autobus, který byl poslední toho čísla, co dnes jel ke mně domů, musela jsem jít pěšky. A jako na zavolanou se rozpršelo a z relativně teplého počasí se stala fučící katastrofa. Vše, včetně mě, bylo celkem rychle provlhlé. Ale nevadil mi déšť samotný, normálně bych si ho užívala, vadil mi fakt, že mi do nohy vystřelovala bolest a díky tomu jsem téměř při každém kroku vypustila z úst nějakou nadávku.  

Dokonce mě i někdo sledoval, i když jsem tomu nevěnovala moc velkou pozornost. Ale to jsem asi měla, protože po několika krocích se ukázalo, že to je opět Zerova parta. Myslela jsem, že potom fiasku ve škole mi dají pokoj, ale mýlila jsem se. Zastavila jsem se a přenesla jsem váhu na nezraněnou nohu.  Otočila jsem hlavu a svůj pohled jsem zaměřila přímo na Zera. Šel uprostřed a právě se o něčem bavil s fotbalistou, který od něj stál zprava, když si všiml, že jsem se zastavila.  Oplatil mi nevrlý pohled, ovšem s úsměvem.  Počkala jsem, dokud nedošli až ke mně, kde se zastavili a všichni na mě zůstali zírat. Všichni měli mokré vlasy. Jediný Misaki měl deštník, a proto byl relativně suchý.

„Proč mě sledujete? " zeptala jsem se. Pršelo na mě a začínalo mi být zima ze studeného větru. Chtěla jsem mít klid. Takový ten klid, kdy nemusíte nad ničím přemýšlet. Možná by mi pomohl spánek a lékařská pomoc. Možná taky pořádná sprcha a teplá místnost. Všichni mlčeli, což mě vedlo k myšlence, že si neumí ani vymyslet pořádnou výmluvu, aby mi mé tvrzení v otázce, vyvrátili.

„Máme jen podobnou cestu." Ozval se nakonec bělovlasý kluk, jehož jméno jsem doposud neznala.

„Myslela jsem, že to pokládáte za pěknou zábavu." Pohlédla jsem na sebe a potom na zem. Jako na potvoru se mi teď ještě začala točit hlava. Co přijde teď? Umřu na vyvrtnutý kotník?

Ta sarkastická poznámka v mé mysli se objevila jen tak. Stejně jako moje nevrlá nálada z toho, že musím pajdat pěšky.

„Ne, ale přemýšlel jsem, že bych ti pomohl." Zero opravdu nevypadal, že by to nějak promýšlel. Jeho černé oči říkaly úplně něco jiného, ale nekomentovala jsem to.

„Nepotřebuju tvou pomoc, můj domov je hned za rohem." Nelhala jsem, můj domov byl opravdu jen kousek, když nepočítám svou bolavou nohu, stihla bych to chůzí přes park za deset minut. Zastavila jsem se totiž těsně před parkem, který se rozprostíral kolem řeky. Byl rozlehlý a bylo to v něm plné cestiček a laviček na kruhovém prostranství. Sem tam se tam našli stromy a taky hojně se tam vyskytovali keře.  Zastavila jsem se u budky, kterou lidé nazývali trafika. Byla to ošoupaná budova tvaru houby s červenou střechou, velkým oknem uprostřed a bílými zdmi. Celá naše skupina stála asi pět metrů od přechodu pro chodce, který vedl do parku, který začínal na druhé straně.

„Za Rohem? Nebuď netykavka. Přece jsem to nevěděl, mohla sis ublížit více." Hádal se se mnou Zero. Ostatní jen přihlíželi.

„Skoro se neznáme, nepotřebuju pomoc od cizího člověka." Oponovala jsem. Měřili jsme se pohledem.

„Náš souboj ještě nebyl dobojován" Teatrálně si odkašlal. „Nebudeš mi nic dlužná, neboj."

„Mei, nech nás, ať tě doprovodíme." To byl Zero. Kaito vedle něj se uchechtl.

„Potom, co jsem vám srazila ego." Byla jsem na ně opravdu zlá. Zero to nakonec nevydržel a došel ke mně. Obešel mě a podkopl mi nohy. Byla to od něj podpásovka. Ještě než jsem dopadla na zem, podchytil mě pod koleny a vzal mě kolem pasu. Potom si mě zvedl do náruče.

„Jsem celá mokrá." Zaprotestovala jsem, ovšem chabě. Cítila jsem, jak se jeho hruď otřásla smíchem.

„Jediný, kdo je tady suší, než mi ostatní je Misaki." Poznamenal. „Neprotestuj už. Jen tě odnesu domů, ber to jako službu, která se týká tvého zranění. Tohle je dočasné příměří."

„Fajn." Souhlasila jsem s tím, ale jen proto, že pršelo a taky, že by mě teď už nejspíše nepustil. Navíc bylo příjemné nechat nohu odpočinout, i když jen na deset minut.

„Kde bydlíš? "

„Půjdeš rovně parkem, až dojdeš na konec. Je odtamtud vidět modrý dům, tam bydlím." Vysvětlila jsem mu cestu.

„Díky." Poděkoval a vyšel tím směrem. Ostatní čtyři kluci ho bez jakéhokoli zaváhání následovali.

Desátá část je konečně tady, dalo mi práci domyslet, co přesně v ní bude. Snad nevadí, že je kratší, další kapitola bude o něco obsáhlejší. Taky se tam asi dozvíte něco o Zerově rodině a Hikaruovi. Mimochodem ne to jméno není jen shoda náhod, on má v tom příběhu taky docela důležitý post.

Děkuji za předchozí komentáře, hlasovaní i za přečtení vůbec.

Opět jen malé upozornění, pokud budu mít štěstí bude tu kapitola už příští týden, pokud ne tak až ten další. Doufám, že se tahle bude líbit.

Obrázek chybí, a myslím, že ani v další části žádný nebude. Je možné, že najdu ten správný, který by vám nastínil vzhled Hikarua.

- Abigail -