Merry Christmas and Happy New Year 2 [Různé shipy - Vánoční kalendář] ✓

24. Stromeček (MadaNaru) 1/4

Sákra, dneska vůbec ale vůbec nestíhám :D Gomene, že první část vychází tak pozdě :D 

Nuže... Stejně jako jsem se u tohoto shipu rozepsala loni, tak to tak bude i letos :D Tentokrát to bude ale z Madarova pohledu na minulou povídku Sebepoškozování, abyste věděli, co se i jemu honilo hlavou ^-^

Jinak všem přeju krásné prožití vánočních svátků, bohatého Ježíška/Santa Clause/ dědu Mráze nebo kdo k vám všechno chodí a hlavně si užívejte pohodu a klid ^-^

- Madarův pohled -

Seděl jsem v křesle a sledoval před sebou sedící rusovlasou ženu, která rychle mluvila a horlivě gestikulovala rukama. Před pár dny jsem si s ní volal a dohodl si schůzku, protože měla starosti a nejspíš i problémy se svým mladým a rozverným synáčkem. Bral jsem to jako takovou tu nudnou klasiku - rodiče si prostě nedokáži poradit se svým pubertálním děckem, a když konečně přijdou na to, že na něj prostě nic nezabírá, pošlou ho ke cvokaři. Bylo to upřímně dost smutné, ale bylo to tak. Podle mě s ním prostě a jednoduše mlátila puberta všemi couly, jelikož když jsem před několika minutami vystrčil hlavu z kanceláře a zval jeho matku dovnitř, nestál jsem mu ani za pohled. Což mi na jednu stranu bylo upřímně fuk, devět z deseti děcek, které sem dotáhnout rodiče, se takhle chovají. On nebyl žádná výjimka.

,,Rozumím, paní Uzumaki. Teď vás poprosím, abyste odešla a poslala mi ho sem zpět samotného. Dnešní první sezení by se nemělo moc protáhnout, takže na něj klidně můžete počkat na chodbě," vyzval jsem ji slušně k odchodu a postavil se z křesla, abych se s ní mohl rozloučit.

,,Moc vám děkuji, pane Uchiho, opravdu nevím, co se mu honí hlavou a vy jste pro nás něco jako záchrana, pokud zjistíte, co ho trápí," usmála se na mě vlídně.

Jen jsem jí na srozuměnou pokýval hlavou. Takhle na první pohled se zdála jako milá a starostlivá matka, ale občas zdání klame. Mluvím z velké škály zkušeností.

Hned co odešla jsem se posadil zpátky a nalistoval si prázdnou stránku v bloku a z náprsní kapsy černé košile jsem si vytáhl tužku.

O pár sekund později jsem ho konečně uviděl stát ve dveřích. Byl docela vysoký, snědá pleť, blonďaté rozcuchané vlasy a velké azurově modré oči. Tvář měl ale nepříjemně nazlobeně staženou. Ani jsem se moc nedivil. V jeho věku byla nasranost na všechny kolem sebe naprosto normální, nehledě na to, že si musel vytrpět sezení tady se mnou. Všimnul jsem si, že i on si prohlíží mě. Nejspíš si se mě snažil nějak zaškatulkovat a přemýšlel, jaké nejvhodnější chování by možná měl ke mně zvolit. Upřímně mi k němu vůbec neseděl fakt, že se tu jeho matka stavila s problémem, že se její dítě sebepoškozuje. Ale občas je všechno jenom přetvářka a člověk nikdy neví, co se skrývá za maskou přetvářky.

,,Posaď se, klidně si lehni, prostě si udělej pohodlí," vyzval jsem ho a rukou mávnul ke kožené sedačce, kam si moji pacienti sedávali.

S povzdechem se k ní vydal a sedl si. Založil si vzpurně ruce na prsou v klasickém obranném gestu.

,,S tvou matkou jsem si krátce povídal o tom, se s tebou děje," začal jsem zlehka.

Ignoroval jsem fakt, že jsme se ani nepozdravili. Většinou to s těmihle mladými a nevychovanými tupci chodí.

,,Moje matka ví úplný hovno o tom, co se se mnou děje," odfrknul si a trhnul hlavou.

Zlehounka jsem pozdvihl obočí a na prázdný list stránky jsem si něco rychle poznamenal. Tyhle poznámky jsou pak pro mě hodně důležité, abych mohl přesně určit, jaký má dotyčný problém a jaké by bylo nejvhodnější řešení.