Merry Christmas and Happy New Year 2 [Různé shipy - Vánoční kalendář] ✓

24. Stromeček (MadaNaru) 3/4

Zůstal jsem u něj sedět až do konce našeho sezení. Nevím proč, ale prostě se mi z jeho dosahu nechtělo. I když to možná nevnímal, z jeho těla vyzařovalo příjemné teplo, které mě prostě nutilo zůstat sedět přikovaný na místě. Možná se mi to jenom zdálo, ale přišlo mi, že když sedím blízko něj, je sice takový roztěkaný a neví kam s očima ještě víc, než předtím, je na druhou stranu mnohem otevřenější tomu, se mnou komunikovat a odpovídat mi na otázky.

Nakonec se z takového klasického výslechu stalo spíše něco jako přátelské povídání. Chtěl jsem ho trochu víc poznat před tím, než se příště sejdeme i s jeho rodiči na společném sezení.

Věděl jsem, že mu to asi nebude moc příjemné, ale mohl jsem vsadit cokoliv na to, že zrovna jemu to pomůže víc, než komukoliv jinému. Komunikace je to nejdůležitější. Člověk se prostě musí naučit mluvit o svých problémech a trápeních hlavně s těmi, kterých se to týká. Jistě, je to občas nepříjemné a může to být i bolestivé, říkat někomu něco nehezkého, co by mu mohlo i ublížit, ale byl to zároveň klíč pro to, aby se vztah upevnil.

***

,,Zdravím, pojďte dál, už vás očekávám," promluvil sem k trojici za dveřmi mé kanceláře, která už tam na mě čekala a pozval je dál.

Dneska jsem to v kanceláři trochu předělal, aby to pro všechny bylo trochu příjemnější a nevypadalo to tam jako nějaká párová terapie. Před dlouhou pohovku jsem natáhnul konferenční stolek a na něj jsem připravil konvici s čajem a čtyřmi šálky. Kolem stolku jsem přitáhnul křesla, kam jsem měl v plánu posadit se já a Narutovi rodiče. Pro chlapce byla k dispozici opět ta příjemná sedačka.

,,Takže," začal jsem, když jsme se všichni pohodlně usadili a když jsem před každého postavil šálek s ještě horkým čajem.

Všimnul jsem si, jak jsou blondýnkovi rodiče celí napjatí a v očekávání, ale Naruto se snažil dělat, jako když tam není. Chápal jsem, že mu tohle mohlo být opravdu poněkud nepříjemné, ale bylo to potřeba. Třeba mi potom někdy poděkuje.

,,Měl jsem s vaším synem už tři sezení a došel jsem k závěru, že by bylo nejlepší, abychom se tu sešli všichni a hlavně vy tři jste si mohli popovídat z očí do očí."

Když jsem mluvil, přejížděl jsem pohledem po každém v místnosti. Nejvíc jsem se však snažil zírat hlavně na Naruta, abych ho aspoň trochu povzbudil. Nejspíš si mého pohledu všimnul a konečně se na mě podíval. Měl tak velké modré oči, že bych byl schopný se v nich utopit.

,,Už vlastně při prvním sezení mi došlo, kde je ten hlavní problém," pokračoval jsem a nyní se zaměřil hlavně na jeho rodiče.

Starší a vyšší blonďák sebou nepříjemně trhnul a rudovláska překvapeně pozdvihla obočí

,,A tím problémem jste hlavně vy dva," řekl jsem trochu příkře a mírně se zamračil.

Tentokrát sebou trhli oba a ženě se zalily oči slzami. Otec sklopil pohled a zadíval se na svoje ruce složené v klíně.

Ah, jistě. Takže moje konstatování problému vlastně oba čekali. Nejspíš si toho jsou vědomi. Tím líp.

,,Myslela jsem si to," šeptla žena pokorně a podívala se na svého syna, ,,je to kvůli tomu, že jsme na tebe neměli tolik času viď?"

Nyní se jejich konverzace samovolně rozproudila a já jsem do ní nijak nezasahoval. Nebylo potřeba.

Upřímně jsem byl na Naruta hrdý, že dokázal o svém problému mluvit a nesnažil se zapírat nebo si hrát na hrdinu, že mu je všechno fuk a nic ho netíží. To, že dokázalo všem mluvit byl obrovský úspěch.