Merry Christmas and Happy New Year 2 [Různé shipy - Vánoční kalendář] ✓

24. Stromeček (MadaNaru) 4/4

Pondělní sezení probíhalo poněkud normálně. Co jsem si tak všimnul, snažil se co nejvíc soustředit na všechny moje otázky ohledně jeho a jeho rodiny. Snažil se co nejméně koktat, strnule na mě zírat nebo rudnout jako rajčátko. Možná několikrát jsem si povšimnul, že se nenápadně ode mě na pohovce vzdaluje, jako kdyby mu najednou byla moje blízkost nepříjemná. Nebudu lhát, byl jsem z toho trochu zmatený, ale nedával jsem nahlas nic najevo. Když se dokázal svým rodičům po nějaké době svěřit, měl by snad dokázat i říct, že mu už moje přítomnost vedle něj vadí, no ne? Nebo bych se prostě měl zachovat jako profesionál a jít si sám od sebe sednout na svoje místo a přestat porušovat svoje jasně daná pravidla a zásady.

Stejně mi ale připadalo, že je sem tam trochu mimo, jako kdyby to nedokázal kontrolovat. Sice se soustředil, ale ne tak úplně. Trochu jsem si přišel, jako když hučím do zdi. Na co sakra myslí?!

,,Hej, vnímáš mě?" nakonec jsem to nevydržel a s pozvednutým obočím jsem mu zamával rukou před očima.

Naklonil jsem se k jeho obličeji opět tak strašně blizoučko a zaměřil se hlavně na jeho modré oči. Není zhulenej? Nebo jinak zdrogovanej? Tyhle záseky přece nejsou normální.

Vypadalo to, jako kdyby najednou ztratil dech a nemohl se nadechnout. Zorničky se mu rozšířily, když jsem mu tak zblízka zkoumal obličej. A než jsem se stačil nadát, najednou jeho tělo vystřelilo kupředu a on přitisknul svoje rty na ty mé. Překvapeně jsem zamrkal a sám jsem vytřeštil oči. Oh, do prdele! Měl tak měkké, poddajné a hebké rty. Tělem se mi najednou rozlil až moc příjemný pocit blaha. Tisknul se na mě s jasnou naléhavostí a přitom držel pevně zavřená víčka, jako kdyby se něčeho bál. Nic víc, kromě toho, že držel své rty na těch mých nedělal. Nepohyboval s nimi, nesnažil se mi do pusy nutně vecpat jazyk. Jen držel. Byla to skoro jako taková ta první dětská pusa. Ale přesto to bylo příjemné, až se mi zamotala hlava. Silou vůle jsem se přemohl, abych mu nevyšel vstříc a neukázal mu, že když už chce někoho líbat, tak by to měl dělat pořádně.

Avšak v hlavě se mi po několika vteřinách rozezněl varovný hukot, že tohle jednání je prostě nepřijatelné. Tohle prostě nesmíme. Vztáhl jsem tedy ruce, a i když jsem vážně nechtěl, zatlačil jsem jimi do jeho hrudníku a zlehka jej od sebe odstrčil.

,,Co to děláš?" zeptal jsem se ho skoro až vyčítavě.

Ten kluk si vůbec neuvědomoval s čím a hlavně s kým si vlastně zahrával.

On místo toho, aby mi nějak smysluplně odpověděl, jenom zrudnul, zajíknul se a vystřelil z pohovky. Popadnul svůj školní batoh, který se válel na malém koberečku.

,,P-pro-promiňte!" vykvíknul a vyletěl z místnosti jako torpédo.

Nechápavě a dost strnule jsem seděl na pohovce a přemítal si v duchu jeho jednání. Rty mi příjemně brněly po tom měkkém doteku a chtěl jsem prostě další. Jenže... To prostě nešlo.

Nechtěl jsem ho odmítnout, nechtěl jsem na něj být nějak nepříjemný, jen jsem mu pouze chtěl vysvětlit, že by tohle dělat neměl. Ne, když jsme ve vztahu terapeuta a pacienta. Nejspíš to prostě pobral špatně.

S tichým povzdechem jsem se zvednul z pohovky a zvedl levé zápěstí, abych se ujistil, kolik je hodin. Zmizel mi z dohledu o dobrých dvacet minut dřív. No, co nadělám. Můžu jenom doufat, že se tu příště zase objeví. Rád bych mu to objasnil. Doufám, že si to opravdu nevzal jako nějaké odmítnutí a nic si neudělá. Přece jenom naše schůzky nejsou tak úplně u konce a ještě nejsem zcela přesvědčený o tom, že je všechno v pořádku. Nehledě, že tenhle incident by s jeho psychikou mohl nehezky zamávat, když jsem si uvědomil, jak jsme se několikrát bavili o jeho vztazích.