Merry Christmas and Happy New Year 2 [Různé shipy - Vánoční kalendář] ✓

6. Světýlka (ItaNaru) 1/2

Tak první trochu delší jednorázovka, nebo spíše dvourázovka :D Tenhle ship mi vůbec nevadí, mám ho ráda (hlavně v reálném světě), je to takové pěkné zpestření ^-^ 

Vánoce už pomalu klepaly na dveře a venku to vypadalo přesně tak, jako na malovaných obrázkách pro děti. Ulice a domy zaváté sněhem, ozdobené pouliční lampy a obrovský vánoční stromek se spoustou různorodých a různobarevných ozdob a světýlek, stojící na rozlehlém náměstí, u kterého se zastavil snad každý kolemjdoucí, aby se pokochal jeho nádherou. Teploty klesaly každičký den pod bod mrazu a byla to jedna z opravdu pořádných zim, na kterou se vzpomínalo v době, kdy zimní měsíce spíše připomínali o trošku horší a krutější podzim. Nebylo dne, kdy by aspoň trochu nezasněžilo, kdy by nebyl mráz. Slunce, které vystupovalo na obloze a procházelo se na ní jenom několik hodin, hřálo opravdu nepatrně.

Za jedním oknem fakultní nemocnice, v odpočinkovém pokoji pro personál, seděl černovlasý muž u stolu, zahalený do bílého pláště a s mírně staženým obličejem sledoval chumelenici za oknem, v rukách drže hrnek s horkou kávou. Na jednu stranu takovouhle zimu upřímně miloval, byla to prostě zima, jak má být, na druhou stranu mu však díky tomuto počasí akorát přibývala práce. Zledovatělá silnice nebo namrzlý chodník, akorát zapříčiňovali spoustu nehod. Zlomené nohy, zlomené ruce, naražená kostrč, vážné autonehody... To bylo téměř na denním pořádku a Itachi si už ani nevzpomínal, kdy naposledy měl v práci aspoň dva dny nerušeného volna.

Jako jeden z nejmladších a nejnadanějších chirurgů v nemocnici byl skoro na roztrhání. A nejspíš za to i mohlo to, že bydlel od své práce opravdu coby kamenem dohodil. A proto bylo už zvykem, že i v osobním volnu, jedno v jakou hodinu, jestli bylo zrovna ráno, odpoledne nebo pozdě večer, mu kolikrát volali, aby přispěchal do práce a pomohl jim s příjmem pacientů.

I když tuhle práci opravdu miloval, hodně zasahovala do jeho soukromého života, který tím velmi trpěl. Sám se divil tomu, že to s ním ještě jeho partner, který byl k tomu všemu o pět let mladší, ještě nevzdal a s úsměvem na tváři jej vyprovázel v jakoukoliv hodinu ze dveří bytu s přáním, aby to nebylo nic vážného a on se vrátil brzy domů.

S unaveným povzdychem si promnul spánky a ospale zamrkal. Byl tu už nejméně sedmnáct hodin a ještě dalších sedm jej čekalo. Tyhle směny byly ze všech nejhorší, nehledě na to, že sem tam to bylo přímo zabijácké, když se stala nějaká velká havárie. To se třeba domů nepodíval dobré dva dny.

Z počínajícího polospánku jej probudily vibrace jeho telefonu, který díky nim zlehka poskakoval po stole. Natáhnul k němu ruku a podíval se na rozsvícený displej s příchozí zprávou. Rty se mu zlehka roztáhly do mírného potěšeného úsměvu, když si přečetl kdo mu píše.

Naruto: Ahoj, dneska budu končit v práci dřív, tak aspoň stihnu nakoupit. Jak to jde v práci? Mám tě přijít navečer vyzvednout? Co by sis dal vlastně k večeři? Doufám, že si taky všechno jídlo snědl, co jsem ti včera nachystal. Posílám pusu.

Černovlásek si zprávu přečetl ještě jednou a lhal by, kdyby tvrdil, že tahle starostlivost a ochota byla pro něj nepříjemná. Vždycky jej to potěšilo. I když by to mělo být spíš naopak, když byl v jejich vztahu on ten starší.

Chodili spolu skoro dva roky a bydleli spolu téměř rok a tři čtvrtě. Člověk by řekl, že do tohohle kroku skočili poměrně rychle, ale Itachiho práce a s ní spojený nedostatek volného času jim v tom vlastně pomohl.

Nevědomky si tak vzpomněl na jejich začátky. Bylo to před dvěma a půl lety, kdy si konečně užíval právoplatné dovolené a jeden večer strávil v baru, kde se potkal právě s blondýnkem. Oba tam byli sami a tak to netrvalo dlouho a dali se nezávazně do řeči. Taky hodně pili. Opravdu moc. Itachi si už ani nepamatoval, jak se dostali k němu domů, ale ráno se vzbudil vedle něj v posteli, sice s obrovskou bolestí hlavy, ale příjemně uvolněný. Komunikace mezi nimi byla ten den opravdu rozpačitá a hodně rychle se spolu rozloučili.