Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 22.

Zbytek víkendu jsem strávila v posteli. Bohužel jsem onemocněla, asi to bude nějaká chřipka.
James mě pořád přemlouval, ať si z práce vezmu aspoň v pondělí volno. Ale to nepřipadá v úvahu, jelikož by mě pak Jason bombardoval zprávami a nedej Bože aby se tady stavil. Opravdu potřebujeme pauzu a chci se jakýmkoliv setkání s ním mimo práci co nejvíc vyhnout.

V pondělí ráno jsem si radši přivstala, abych se nějak dala dohromady a nejlíp na mě nešlo poznat, že jsem nemocná. Což bude poměrně těžké.
Vypadala jsem fakt strašně. Nateklá oční víčka, červený nos plný strupů, fialové kruhy pod očima a popraskané rty. K tomu mi celý obličej hořel. Možná bych opravdu měla zůstat doma. Nebo si aspoň zajít k doktorovi. Ale ne, blbost. Půjdu do práce...musím!
Make-upem jsem se snažila zakrýt nejlíp celý obličej. Nakonec se to celkem povedlo, i když jsem byla víc namalovaná než je u mě zvykem.
Mastné vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku. Oblékla jsem si černé kalhoty s vysokým pasem a ozdobným páskem. Jako vrchní díl outfitu jsem zvolila kratší tmavě modrou halenku, zezadu na knoflíčky.
Černé boty na nižším podpatku byly asi nejpohodlnější, které jsem si s sebou vzala a hodí se do práce.
Na stole byla připravená snídaně. Kdo by to byl řekl, že se s bráchou usmíříme a navzájem si budeme pomáhat z problémů?
Rychle jsem se nasnídala, vzala si kabelku a vyjela z podzemních garáží svým autem do práce. Prosím, ať mě dneska Jason ignoruje..

,,Je Vám dobře?" Brandon si mě starostlivě prohlížel.
Hořely mi tváře a co pět minut jsem musela smrkat. I tak jsem se ale pokusila o slabý úsměv a odpověděla: ,,Proč by nemělo?"
,,Jste nějaká rudá a vsadím se, že kdybych Vám položil ruku na čelo, tak by mi shořela. Určitě máte teplotu." Založil si ruce na hrudi a pořádně se opřel v židli.
,,Je mi dobře," prohlásila jsem s přivřenýma očima a napila se čaje, který jsem si přinesla v termosce.
Do mé mysli se vkradl Jason. Ještě nedorazil, a to už je půl desáté! Kdyby to zjistilo vedení, tak má problém. Co když se mu něco stalo? Nenašel je ten Michael nebo jak se jmenoval? Měla bych mu zavolat?
,,Ne," řekla jsem nevědomky nahlas. Nebudu mu volat. Máme přece pauzu.
Brandon pozdvihl obočí. ,,Co ne?" Ježíši, já jsem to fakt řekla nahlas!
,,Nic," usmála jsem se falešně a rozkašlala jsem se. V krku mi běhalo asi stádo mravenců a stavěli si tam mraveniště.
Rychle jsem si nalila čaj do hrnku a na ex to vypila. Lepší.
,,Rose, vážně se mi to nelíbí. Vždyť máte úplně lesklé oči." Brandon vstal a zkoumavě mě pozoroval. Položil mi ruku na tvář.
,,Měl jsem pravdu, úplně hoříte."
Otevřely se dveře a vešel Jason. Při pohledu na tuhle scénu si odkašlal. Muselo to asi vypadat podezřele.
,,Omlouvám se za zpoždění. Řeším nějaké...osobní problémy." Vyhledal můj pohled a já jsem musela po chvilce uhnout.
,,Sháněl mě někdo?" zeptal se. Brandon si sedl zpátky na své místo. ,,Ne, nikdo si ani nevšiml, že jste tady nebyl," procedil přes zaťaté zuby.
Jason jeho tón hlasu přešel a znovu se na mě podíval. ,,Rose, můžete na chvilku?"
Hučelo mi v uších a sotva jsem zvládla držet pozornost. ,,Co..co?"
,,Potřebuju s Vámi něco probrat," zopakoval trpělivě Jason a odemykal svou kancelář.
,,Jo," nepřítomně jsem si vzala propisku a diář a zvedla se. Tentokrát jsem si ani nevšímala Brandonových podezíravých pohledů.

Mlčky jsem stála opřená o dveře v Jasonově kanceláři. ,,Jak to zvládáš? Vůbec ses neozvala." Vyčetl mi a posadil se ve svém křesle.
,,Nevěděla jsem, jestli máš čas," zalhala jsem a snažila se vyhýbat jeho pohledu.
,,Rose...Známe se kolik...sedm let? Nemusíš mi lhát." Ukřivděně se na mě díval.
,,Já nemusím lhát tobě? A že tys mi lhal poslední tři roky a když jsem se tě na to zeptala, tak jsi ani tak neřekl pravdu? Prosimtě, nedávej mi přednášky o tom, že ti já lžu." Propalovala jsem ho pohledem a trochu se zakymácela, když se mi zamotala hlava.
,,Rose, co ti je? Jsi v pořádku?" přiběhl ke mně a podepřel mě Jason.
,,Jo, jenom...se mi zamotala hlava. Je mi dobře." I tak jsem se ale o jeho ruku zapřela a s jeho pomocí se posadila.
,,Proč jsi nezůstala doma? Víš, že bych tě omluvil." Dřepnul si vedle mě a starostlivě si mě prohlížel. Konejšivě mě hladil po ruce.
,,Nechci...nepotřebuji, abys mě omlouval. Jsem v pohodě." Snažila jsem se postavit, ale podlomily se mi nohy a hned jsem se svezla zpátky na židli.
,,Odvezu tě domů, takhle tady nemůžeš fungovat. Ještě nakazíš tvojeho kolegu a jeho nadávky bych poslouchal další měsíc." Rukou mi setřel pot, který stékal po mém čele.
Chtěla jsem protestovat, ale neměla jsem tu sílu a proto jsem jenom mlčky přikývla a vděčně se na něj usmála.