Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 40.

Jason
Líbání s Rose bylo vždycky jedinečný nezapomenutelný okamžik. I přesto, že jsme se za ta léta, co jsme spolu byli i nebyli, líbali hodně krát, každý polibek jako by měl speciální místo v mém srdci. Jako by každý Rosein polibek byl dílek puzzle, který když se naše rty setkaly, našel poskládaný obrázek, ze kterého vypadl a obsadil zpět svoje místo. To místo bylo v mém srdci a ten obrázek bylo mé srdce.
Ani si nepamatuju, jak je to dlouho, co se na své místo dostal poslední kousek puzzle. Jak je to dlouho, co mě zahřály Roseiny teplé rty i v tom nejchladnějším počasí. Bylo to tehdy, jak jsem ji našel v tom pochybném baru, kde po ní málem vyjel ten barman? Byl to ten večer, kdy jsem naposled cítil ten pocit s dílkem puzzle?
,,Jasone!" Z dáli se ozval smutný ženský hlas, který jakmile zvolal mé jméno, zněl o něco veseleji a klidněji. Postavil jsem se ze studené židle na pusté depresivní ambulanci a naproti mě se rozběhla štíhlá blondýnka, která se mi bez varování vrhla kolem krku. Opodál stál její přítel, který tuhle scénu s nostalgickým úsměvem pozoroval.
Sevřel jsem ji ještě pevněji. ,,Daisy...už to bude dobré."
Cítil jsem, jak zavrtěla hlavou. ,,Bojím se že ne." I přesto, že její hlas zněl opravdu zlomeně a hlavně vyčerpaně, cítil jsem, jak jí spadl malý kámen ze srdce, když mě uviděla sedět v té nemocniční chodbě.
Pustila mě a o krok ustoupila. Adrien ke mně došel pomalým krokem (na rozdíl od své přítelkyně) a jednou rukou mě objal. Druhou mě poplácal po zádech. ,,Že ti to ale trvalo."
Nechápavě jsem po něm střelil pohledem a on se lehce zasmál. ,,Vítej doma, brácho."
,,Nerada ruším vaši bratrskou chvilku, ale Jason tady přijel kvůli Rose. Ne upevňovat pokrevní pouto s tebou, lásko." Daisy se opřela o Adrienovu paži a on jí vtiskl polibek do vlasů.
,,A kde teda je? Rose.. A co se vlastně stalo?" Tělem mi projela za dnešek asi pátá vlna toho strachu, který mi naháněl hrůzu. Strachu o Rose.
,,Pojď," Daisy mě zatahala za rukáv a vedla snad přes celou budovu k Roseině pokoji. Už to bude dobré, Rose. Už tě totiž neopustím.

Předtím, než nás velmi příjemná sestřička (myšleno ironicky) za Rose vůbec pustila, museli jsme se všichni tři obléct do nějakého modrého igelitu. Připadal jsem si, jako bych měl vejít do radioaktivního reaktoru.
S jistotou můžu říct, že ten moment, kdy jsem vešel dovnitř a mé oči se zastavily na bezvládně ležící, ale i tak stále přenádherné ženě, cítil jsem směsici pocitů, jaké jsem snad v životě necítil. Úleva. Strach. Starost. Smutek. Láska. Zoufalství. Nervozita.
,,Chceš s ní být chvíli sám?" zaslechl jsem za sebou Daisyin hlas.
Přikývl jsem. ,,Stačí mi chvilka. Stejně mě neuslyší."
Daisy mi povzbudivě stiskla ruku a pak i s Adrienem místnost opustili.
Teprve teď jsem měl pořádně šanci si Rose prohlédnout. Její dokonalé vlasy, na které by žárlila každá žena na světě, byly utisknuty pod vrstvou obvazu, který objímal celý obvod její hlavy. Pravou ruku měla v sádře, stejně jako levou nohu, kterou měla pověšenou ve vzduchu. Z nosu jí trčely různé hadičky, které se náramně podobaly hadičkám vedoucích z žil na levé ruce do plastového pytlíku s vodou, stojícím kousek od postele. Její lískooříškové oči se schovávaly za sklopenými víčky. Při tom pohledu se mi svíjelo srdce.
Daisy říkala, že se Rose zrovna vracela z práce, když to do ní napálilo nějaké auto z protisměru. Olej do ohně, který ve mně plápolal vzteky na toho hňupa Brandona už předtím, přililo to, když Adrien dodal, že se mu Rose zrovna snažila dovolat. Jak já ho..
,,Jas...Jasone?" Když jsem uslyšel ten slabounký křehký hlas, jak vyslovil mé jméno, odlomil se z toho balvanu, co svíral mé srdce, malinký kousek.
Přiběhl jsem k jejímu lůžku a posadil se na židli vedle. Oběma dlaněma jsem uzavíral její bledou hubenou ruku. Krátce jsem ji na zdravou ruku políbil.
,,Rosie... Ach, moje Rosie." Po tváři se mi začaly kutálet slzy.
,,Jasone,..." zachraptěla. Musel jsem nastražit uši a ani nedýchat, abych ji slyšel. ,,Co..co..můj chlapeček?"
,,Chlapeček? Co..? Ty čekáš kluka?" trochu jsem se usmál a uvnitř zacítil štěstí. Štěstí z Roseina štěstí. Ale potom mi to došlo. Do očí mi znovu vyhrkly slzy a musel jsem schovat obličej do dlaní. Čekala kluka.
,,Jasone..."
,,Rose, já...nevím, jestli jsem ten správný člověk, co by ti to měl říct," odvrátil jsem pohled a hypnotizoval šedou podlahu.
,,Říct mi...co?" I přesto, jak tiše mluvila, jsem v jejím hlase zaslechl obavy. Strach. Smutek. Podobné emoce, jaké jsem cítil já, když jsem vešel.
Hlavou mi probleskla scenérie, která se odehrála na chodbě před Roseiným pokojem, než jsme sem vešli.