Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 35.

Rose
Po dopolední kávě s Daisy jsem šla do práce. Byla sice sobota, ale chybí mi dokončit jeden projekt a doma se na to neumím soustředit.
Dorazila jsem do firmy těsně před obědem, takže tady byla akorát Paní inženýrka a pár lidí, co chodí o víkendu do práce a obědvají u svého pracovního místa.
,,Slečno Cooperová, co tady děláte? Nemáte napsaný přesčas, pokud se nepletu." Generální byla poměrně v šoku, když procházela přes mou kancelář a viděla mě za stolem.
,,Potřebuju dokončit jeden projekt. Doma na to nemám vhodné podmínky." Zrak jsem upírala na počítačový monitor.
Šéfka se opřela o futra a založila si ruce na prsou. Zatvářila se, jako by právě dostala nejvíc geniální nápad. ,,Kolik Vám toho chybí na tomhle projektu?"
,,Už dělám jenom finální úpravy, jinak je vlastně hotový."
Usmála se. Inženýrka se normálně nesměje, ale teď mi dokázala, že jí přece jenom nezakrněly mimické svaly. ,,Chválím Vás, Rose. Děláte mi radost."
Trochu zaskočeně jsem na to řekla: ,,Ehm..vážně? Tak to děkuji."
,,Chtěla bych se Vám taky omluvit...za moje chování. Možná někdy vypadám, že vím všechno nejlíp a myslím si o sobě, že jenom já jsem nejlepší a vy všichni jste hloupé stádo ovcí - ale tak to není. Pravda, někteří na tom jsou hůř. Ale Vy, Rose... Vy jste můj nejlepší zaměstnanec."
Chvíli jsem nevěděla, jak mám reagovat a co odpovědět, tak jsem radši mlčela a zmateně se usmívala. Chytila jsem se za břicho. Váš nejlepší zaměstnanec Vás brzo zklame svým odchodem.
,,A jelikož Vám můžu věřit a je na Vás spoleh, mám pro Vás další projekt. A sakra velký projekt." Od dveří se přesunula ke hraně mého stolu a posadila se na něj.
,,Jaký?"
,,Naše dceřiná společnost se musí přesunout do větších prostor. Kontaktovala nás jedna firma z Clevelandu, že by pro nás takové prostory mohla získat. Už vybrali zaměstnance, který na tom hlavně bude dělat. A já vybírám za naši firmu Vás, Rose. Ovšem jen pokud máte zájem."
,,Páni, tak to je... Wow! Jasně, jasně že mám zájem. A co přesně to momentálně znamená?" vydechla jsem a snažila se vstřebat euforii, která mi proudila v žilách.
,,Tak v nadcházejících týdnech začnete na tomto projektu pracovat a spojíte se se zaměstnancem z Clevelandské firmy. Nejdříve přijede on tady, do naší společnosti a poté Vy pojedete do jejich společnosti. Později mají slíbený nějaký ten podíl z naší dceřiné společnosti, jinak by to pro ně nebylo výhodné. Taky-"
,,Paní inženýrko, už na Vás čekají," vyrušil náš rozhovor asistent, který bez pozvání vtrhnul do mojí kanceláře.
Inženýrka se křečovitě usmála a šla směrem k němu. Naposled se na mě otočila. ,,Ještě si promluvíme o detailech. Materiály Vám pošlu mailem." Potom se za nimi zavřely dveře a v kanceláři jsem zůstala zase sama. No to jsou mi věci! Inženýrka mě má za oblíbeného zaměstnance.. A nějaká nová zakázka? Která zahrnuje spolupráci s firmou v Clevelandu? Jenom doufám, že to bude co nejdřív hotové. Abych to stihla před mateřskou.. Mateřská! Bože, proč se tyhle věci musí dít zrovna mně?! Mimoděk jsem si pohladila břicho a zašeptala: ,,Ty si dokážeš vybrat dokonalý moment, co?" Potichu jsem se zasmála a vrátila se k práci.

Jason
Rose je těhotná. Rose. Těhotná. Ne se mnou. S Brandonem. Nebo Benedictem? Jak se vlastně ten chlap jmenuje?
Vždycky jsem si myslel, že až Rose bude
někdy těhotná, tak to bude se mnou. Jenom se mnou. To já jsem měl být otcem jejích dětí..
,,Tati, vstávej! " Steven začal skákat na druhé straně postele.
Otočil jsem se na druhý bok. ,,Ještě ne, Stevene. Ještě minutku."
,,Tati!" Strhnul ze mě peřinu. Konečně jsem otevřel oči. ,,Lychle," řekl a zakašlal.
Zakašlal znovu. Podal jsem mu vodu z nočního stolku a on už kašlal v kuse asi dvě minuty. ,,Stevene!"
,,Tati mi je špatně," najednou se svíjel na posteli.
,,Ježíši, počkej. Bolí tě něco?" začal jsem trochu zmatkovat.
,,Hlavička a břicho," lehnul si na záda a hlasitě dýchal.
Běžel jsem do koupelny pro ručník, který jsem namočil a trochu vyždímal. Vrátil jsem se za Stevenem do ložnice a položil mu ručník na čelo.
,,Zůstaň ležet. Udělám ti čaj a donesu ti tabletku." Vyskočil jsem z postele a jak jsem řekl, tak jsem taky udělal.
Uvařil jsem heřmánkový čaj, ze skříňky s léky vzal prášek a utíkal zpátky.
Steven si vzal tabletku, napil se vody a přikryl jsem ho peřinou.
,,Je to lepší," řekl slabounkým hlasem. Ze srdce mi spadl malinký kousek z toho balvanu, co jej obklopoval poslední rok. Nedovedu si představit, že by se Stevenovi někdy něco stalo. ,,To je dobře," odpověděl jsem a pohladil ho po čele. Otočil jsem mokrý ručník z druhé strany. ,,Mám volat mamince?"
Zavrtěl hlavou. ,,Ne. Bude to naše tajemství."
Na tváři mi vyběhl slabý úsměv. ,,Domluveno. Ale musí ti být líp." Nastavil jsem pěst a on přiťukl tou svojí. ,,Mám tu zůstat s tebou nebo můžu jít?"
,,Klidně běž."
,,Tak kdyby náhodou, tak mě zavolej, jo?"
Přikývl. Dal jsem mu pusu na čelo a šel se osprchovat.

Pročítal jsem si podklady od šéfa, které mi včera večer přistály v mailu. Začetl jsem se do prvního odstavce, ale jakmile jsem došel ke jménu společnosti, pro kterou sháníme prostory a kvůli které na tomto projektu dělám, zarazil jsem se. ,,Dormatell? Ale vždyť to je přece.." Nevěřícně jsem kroutil hlavou. To není možné. Nemůže to být pravda. Přece nemůžu -
,,Tatiii!" Můj tok myšlenek byl přerušen smutným voláním z ložnice. Steven. Steven! Rychlostí geparda jsem se vydrápal z křesla, odhodil laptop na sedačku a běžel za svým synem. ,,Stevene! Co se děje? Je to horší?"
Přikývl. ,,Je."
Před očima se mi objevily mžitky. Sakra seber se, Jasone!
Mobil. Zvoní mi mobil. Někdo mi volá. Kdo to je? To je jedno! Stevenovi je špatně, musím mu pomoct. ,,Fuuu, tak chceš zase ten čaj? Tabletku si teďka vzít nemůžeš, měl jsi ji teprve před dvěma hodinama." Plácal jsem, co mi zrovna bliklo v hlavě. Mobil přestal zvonit.
Steven se nezmohl na nic víc, než další slabé, sotva znatelné, přikývnutí. ,,Dobře, a donesu ti-" Zbytek věty jsem někde spolknul, protože Steven začal zvracet. Bez varování.
,,Panebože! Počkej, pojď na záchod. Jdeme." Zvedl jsem ho do náručí a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, že mám poblité oblíbené tričko.
Posadil jsem Stevena naproti záchodu a povzbudivě ho hladil po zádech, zatímco se z něj dostával ven obsah jeho žaludku.
Když dozvracel, přenesl jsem ho do sprchy a opláchl ho vlažnou vodou. Zabalil jsem ho do teplého županu a zase odnesl do postele.
Chvíli se zdálo, že je mu lépe a už bude v pohodě, pak se ale začal zničehonic třepat.
,,Tati," vydechl v bolesti za drkotání zubů. Panika. V očích se mi nezračilo nic jiného, než čistá panika. Absolutně jsem nevěděl, co mám dělat. Jak jen můžu svému synovi pomoct? Zoufalstvím jsem se rozbrečel a snažil se Stevena přikrýt co největším množstvím peřin a dek.
Znovu mi začal zvonit mobil. Neberu to. Co když to je ale Erica? Sáhl jsem do kapsy pro mobil a málem mi vypadly oči z důlků, když jsem si přečetl jméno volajícího. Je to snad nějaké znamení shora? Je to můj anděl strážný?
Přejel jsem zelenou ikonkou po displeji s nadějí, že mi může volající osoba pomoct.
,,Jasone...Ahoj. Prosimtě já -... Od šéfky jsem dostala nový projekt a narazila jsem v něm na tvoje jméno. Můžeš... Můžeš mi to nějak vysvět-"
,,Rose! Proboha, Rose. Potřebuju pomoc. Tvoji pomoc. Prosím, pomoz mi!" Vůbec jsem nevnímal to, co mi její krásný hlas řekl. Prostě jsem ji potřeboval. Víc než kdy jindy.
,,Jasone! Co se děje? Jsi v pořádku? Je něco s Ericou? Se Stevenem? Ježíši Kriste..." Panika se přesunula z mého hlasu do jejího.
,,Steven...On...od rána mu je špatně a já ho hlídám a... Erica není doma a...já už nevím, jak mu můžu pomoct, Rose. Zvrací, bolí ho břicho a teď se strašně třepe. Prosím, pomoz mi. Co mám dělat, Rose?" Při pohledu na bezmocně ležícího Stevena se mi scvrklo srdce na velikost vlašského ořechu.
Z druhé strany telefonu se ozývalo hlasité dýchání a funění. ,,Rose?"
,,Jsem tady. Pošli mi adresu. Jedu za váma." V pozadí jsem slyšel zvuk klíčů od auta a třísknutí dveří.
,,To...nemusíš. Říkal jsem přece -"
,,Je úplně jedno, co jsi říkal nebo na čem jsme se domluvili. Tvůj syn potřebuje pomoc a mi na něm záleží. Jak na něm, tak na Erice a na tobě. Tak přestaň všechno rozpitvávat a pošli mi kurva tu adresu!" Její hlas zněl dost netrpělivě. Musel jsem se usmát. Rose mi pomůže, je to v pořádku. Steven bude v pořádku. A já taky.
,,Máš ji ve zprávách. Rose...moc děkuju."
,,Zatím mu dávej obklady na uzliny a hlavně, aby byl v teple. Udělej mu bylinkový čaj a celou dobu s ním buď. Do hodiny jsem u vás, kluci." S těmi slovy zavěsila. Udělal jsem, co řekla. Steven do chvilky usnul a přestal se třepat. Celou dobu jsem u něj seděl a držel ho za ruku. V hlavě se mi konečně udělalo nějaké místo na přemýšlení o celém hovoru. Rose za námi sama od sebe přijede. Když jsem jí řekl, co se děje, se vším přestala a okamžitě vyjela z Chicaga na stokilometrovou cestu. Bez zaváhání. To je moje Rose. Rosie. Až na to, že teď už není moje...

Hodinu a půl jsem seděl a počítal každou vteřinu, než uvidím nejkrásnější, nejchytřejší, nejlaskavější - prostě tu nejdokonalejší ženu na světě. Každá minuta se táhla a zdála se jako hodina. Steven naštěstí pořád spal a už byl klidnější. Jednou se probudil a napil se toho čaje, co mi Rose řekla, abych uvařil.
Sotva jsem uslyšel zvuky pneumatik na příjezdové cestě, pustil jsem Stevenovu ruku a vyskočil z postele k oknu. Černé BMW. Rose je tady...