Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 47.

Rose
,,Rose, vypadáš... skvěle," ledově modré oči obdivně pozorovaly každou část mého těla, které na místě zamrzlo a neumělo se pohnout ani k těm pitomým dveřím, které jsem za sebou předtím tak poctivě zavřela. Bože, ty jsi fakt husa, ženská.
Když se ke mně pomalu přibližoval, odmrzly aspoň moje nohy, a v rámci sebeobrany udělaly krok dozadu. Na místě se zastavil a přes tvář se mu mihl znepokojující úsměv. ,,Copak nemáš radost, že mě vidíš? Po takové době?"
Na vyjádření mé ryzí ne radosti jsem zavrtěla hlavou a měla co dělat, abych se nezadusila tím knedlíkem, co se zvětšoval v mém krku.
,,Ach tak. Něco jsem ti přinesl, našel jsem to v našem bytě v misce s klíčema." Natáhl ke mě zavřenou pěst a čekal, až mu nastavím dlaň. Z následků šoku, hněvu a nepříjemného překvapení jsem tak neochotně učinila. Když jsem na kůži ucítila chladný kovový předmět ve tvaru kroužku, došlo mi, co to je. 
,,Strč si ten zásnubní prsten do prdele společně s tvojí hlavou, abych se na ni už nemusela dívat," procedila jsem skrz zuby a stříbrný kroužek s diamantem po něm hodila. To by se mu tak líbilo, okroužkovat si mě jako slepici v kurníku.
I přes pobavený úsměv ho má slova aspoň trochu ranila. Nemohla jsem si pomoct, ale z jeho ublížení jsem se musela spokojeně usmát.
,,Nepřišla jsi o to dítě jen ty, Rose. Já ho ztratil taky."
S prstem styčeným do vzduchu jsem se k němu přiblížila. Mé nohy byly poháněny zlostí. ,,Ne, Brandone, to kvůli tobě jsem ho ztratila. Já! Ty ses ho vzdal v okamžiku, kdy jsi bez vysvětlení zmizel a nechal mě, těhotnou ženu v pátém měsíci, abych se o sebe a o něj postarala úplně sama. Ty mi nemáš nárok dávat přednášky o tom, jak jsi ho ztratil taky a ne - ani kdyby tu nehodu nějakým zázrakem přežilo, nedovolila bych ti se s ním vídat!"
Zpozorněl a zalapal po dechu. ,,Ho? S ním? Počkej... my jsme čekali syna?"
Krev se ve mně vařila a vybuchla jsem jako aktivní sopka. Ani nevím, kdy přesně se má ruka rozmáchla proti jeho pravé líci, ale bez pochyby to byla moje nejoblíbenější facka, jakou jsem kdy někomu dala. Ani ta facka Patrickovi, když jsem na moje narozeniny zjistila, že mě podvádí, mi nesedla tak jako tahle. Mezi Patrickem a Brandonem je totiž rozdíl i přes jejich vzájemnou podobnost, které jsem si všimla až po rozchodu s Brandonem. Patrick mi ublížil, ale Brandon vzal kladivo a rozbil mi srdce na tisíc kousků.
Mnul si červenou tvář a s bolestí v očích na mě pohlédl. Teprve teď jsem zaregistrovala třpytivou cestičku po jeho tváři. ,,Promiň, Rose. Vím, že mi tohle nikdy neodpustíš, ale fakt se ti omlouvám."
Plesk! Druhá. Na levou líci, aby nebyla náhodou míň červená než její dvojče. ,,Jestli ti to pomůže, klidně mě zmlať, hlavně když pak budeš ochotná se mnou mluvit."
,,Já s tebou už nikdy nebudu mluvit!"
Nadějně se usmál. ,,Teď mluvíš."
Frustrovaně jsem zavrčela a vjela si rukama do vlasů.
Udělala jsem pár kroků ke dveřím, ale Brandon mi zatarasil cestu. ,,Nejdřív si mě vyslechni, prosím! Dej mi půl hodiny. Půl hodiny tvého času, víc nežádám."
,,Sebral jsi mi dost času jenom za ty měsíce, co jsme spolu chodili."
,,Rose, prosím! Copak nejsi ani trochu zvědavá, co ti chci říct?"
Ironicky jsem se zasmála. ,,Nech mě hádat. Začneš tím, jak moc mě miluješ, jak moc mě miluješ a - jak moc mě miluješ! To jsou ale jenom kecy!"
Natáhl ruku k mému rameni a spočinul na něm. Škubla jsem sebou a setřásla ho tak. ,,Máš deset minut. Ať to za to stojí."
Oči se mu rozzářily a doplňovaly tak bělostný úsměv od ucha k uchu.
,,Ale na začátku mi musíš slíbit jednu věc," zkřížila jsem ruce na prsou. Na mou další větu čekal jako hladové štěně na kost. ,,Tohle je naposled, co se vidíme. Po našem rozhovoru odsud odjedeš a už nikdy, nikdy, mě nebudeš kontaktovat. Ber nebo nech být."
Ač nerad, nakonec sklopil pohled a jeho hlava poraženecky přikývla. 
,,Fajn, můžeš začít tím, jak jsi mě tady našel."
                                                                                  ***