Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 29.

Před sedmi měsíci
Rose
Probudila jsem se do dalšího depresivního dne. Přijde mi, že to je den ode dne horší. Každý den mi Jason chybí víc a víc.
Dneska to je přesně týden, co mě nechal stát před zasedačkou a co mi řekl ta slova: ,,Bude lepší, když už se nikdy neuvidíme, Rosie."
Každý večer se mi ta slova přehrávají v hlavě. Bojím se, že na ně nikdy nezapomenu. A na Jasona taky ne.
Na mobilu mi blikalo oznámení o pěti zmeškaných hovorech od Brandona. Jelikož jsem si vzala od toho rozhovoru s vedením týdenní dovolenou, dneska jdu poprvé po celém incidentu do práce.

Po ranní hygieně jsem se šla nasnídat. Už jsem komplet přestěhovaná od bráchy. Sice mám v novém bytě pořád dost krabic, ale hlavně, že už mám všechny věci u sebe.
Dojedla jsem, umyla po sobě nádobí a šla se připravit do práce. Měla jsem sto chutí dát si panáka. Už teď vím, že ho budu určitě potřebovat.

***

,,Rose, můžeme si promluvit?" Sotva dorazím do práce, Brandon se na mě vrhá s otázkami.
,,Není o čem," odsekla jsem a sedla si na své místo. Z kabelky jsem vytáhla složku s projektem, na kterém jsem dělala z domu, abych se nějak zaměstnala a nemyslela pořád na to, na co myslet nechci.
,,Rose, no tak," dřepnul si vedle mé židle a chytil mě za ruku. Vytrhla jsem mu ji.
,,Ne," odpověděla jsem pořád vcelku klidně.
,,Co mám udělat, abys mi dala šanci všechno vysvětlit?" jeho oči se do mě zoufale vpíjely.
,,Zradil jsi mě, Brandone. Není nic, co bys mohl udělat." Moje nervy se pomalu začaly drát na povrch.
,,Přísahám, že jsem vás neudal! Ať mě to naštvalo sebevíc, nikdy bych neudělal nic, co by ti ublížilo."
,,Ale ublížilo by to jemu a proto jsi to udělal! Já jsem byla bohužel vedlejší škoda, která se musela svézt s Jasonem, ať už jsi ke mně choval jakékoliv city, jak jsi tvrdil na naší večeři." Odložila jsem složku a vstala, abych se prošla po místnosti. V zoufalém gestu se postavil a schoval si obličej do dlaní. Pak zanadával. ,,Jak ti mám sakra dokázat, že já jsem nic neřekl!"
,,A kdo teda?!
,,Nevím!"
Odfrkla jsem si a zevnitř se kousala do rtu. ,,Zklamal jsi mě, víš? Věřila jsem ti."
,,Já jsem ti taky ten polibek věřil a pak ses stejně vrátila do náručí Jasonovi!"
,,Jak dlouho to víš? Nebo jsi věděl."
Vrtěl hlavou. Chvíli přemýšlel, pak polknul. ,,Měl jsem podezření, že se něco děje už delší dobu. Ale ten den, kdy přišel do kanceláře, tobě se rozzářily oči a on ti věnoval ten zamilovaný pohled - tehdy jsem věděl na sto procent. Pak jsem to všechno musel vstřebat a proto jsem se omluvil, že si odskočím. Seděl jsem zavřený v archivu a uvažoval. Došlo mi, že to on byl asi ten tvůj tajný milenec a taky, že on byl ten, s kým jsi byla v sobotu na večeři a v neděli ráno se od něj nevrátila. V tu chvíli jsem měl zlost. Zlost, jakou jsem snad v životě necítil. Měl jsem, ano měl, sto chutí sjet o patro níž do personálního a zaklepat na dveře jejich ředitele. Ale neudělal jsem to. Zrovna když jsem se chystal mi došla další věc. Že když udám Tannera a obviním ho ze vztahu na pracovišti, obviním i tebe. A věř mi to, nebo ne, Rose, ale já jsem... Já jsem se do tebe zamiloval. Jak moc mě hlodala zlost, že ty ke mně necítíš to samé, ale tvé city patří tomu...hajzlovi...Neumíš si to představit." Na chvíli se odmlčel. Na obličeji se mi střídaly výrazy jako počasí v únoru.
,,Věř mi, že umím. Protože teď mě samotnou posedla zlost, že k němu chovám city." Nepřítomně jsem si sedla na stůl a upřela pohled na výhled z okna.
Sednul si vedle mě. ,,Potom jsem se tady vrátil a hned jak jsem zaregistroval ten jeho křivý úsměv a způsob, jakým ses na něj dívala, chtěl jsem ho chytnout pod krkem a hodit ho přes okno."
,,Teď bych ti to okno možná i otevřela," zamumlala jsem si pod nosem. Hodil po mně nechápavý pohled. Tu poznámku přešel a poškrábal se na zátylku.
,,A potom už to dál znáš," dokončil.
Věřím mu. Z nějakého důvodu mu prostě věřím. Věřím, že nás neudal. Teď se ale objevuje ta pravá záhada...kdo mě a Jasona nahlásil, že spolu máme na pracovišti vztah.