Nic pro mě neznamená✔️

Epilog

Rose

,,Kam to jedeme, Jasone?" Přes černou pásku na mých očích jsem mohla akorát poznat, že je pořád den.

Vedle mé levice, ze sedadla řidiče, se ozval smích. ,,Je to překvapení, Rosie. A už jsme skoro tam, tak proč bych ti to kazil?"

Nevěřícně jsem kroutila hlavou a pod černou látkou protočila očima. ,,Ty a ty tvoje překvapení. Co myslíš, Lily, kam nás tatínek bere?" Vyklonila jsem se na zadní sedačky, kde v dětské autosedačce vesele kopala nohama do vzduchu naše dvouletá dcerka Lily Aster.
S Jasonem jsme jí vybrali jméno podle dvou květin (když já jsem Rose, tak jméno našeho dítě muselo být taky nějak inspirováno květinami).
Neuměli jsme vybrat mezi Lily a Aster, a proto jsme se nakonec rozhodli pro obě jména, jelikož to k sobě jde hezky a zní to dobře.

Lily se začala smát (pravděpodobně při pohledu na její matku s černou páskou přes oči) a špitla: ,,Domů."

,,Domů asi ne, zlatíčko. Od New Yorku jsme podle mého orientačního smyslu už daleko."

Jasonovi uteklo další uchechtnutí a auto začalo zpomalovat.

V očekávání jsem se narovnala na svém místě a odpočítávala poslední minuty s šátkem na očích.
Abychom si ujasnili, na jak dlouho mě Jason oslepil — tahle cesta trvá skoro hodinu a půl, za kterou jsem si pásku nemohla sundat ani na benzince. Aspoň jsem neviděla ty zvídavé pohledy ostatních, když jsme kolem nich procházeli, Jason v náručí nesoucí Lily Aster a druhou rukou objímající mě kolem pasu aby mě provedl kolem lidí a regály.

,,Jsme tady," zašeptal kousek od mého ucha a teprve když mé oči konečně spatřily sluneční světlo, uvědomila jsem si, že už dávno nejsme v New Yorku. Ani v Chicagu. Ani v žádném dalším velkém městě. Na to tu bylo moc ticho.

Věnovala jsem mu nechápavý pohled a zmateně mrkala.
Zčásti proto, že jsem si po dvou hodinách bez zraku musela navyknout na světlo a zčásti proto, že jsem nechápala proč stojíme uprostřed ničeho.

,,Tadaa! Domaa!" ozvalo se ze zadních sedaček, kde Lily nadšeně rozhodila drobnýma ručkama do vzduchu.

,,Jasone, není tohle ta část, kdy mi řekneš že jsi sériový vrah a odbáchneš tady celou naši rodinu, že ne?" Nejistě se mi zvedly koutky do úsměvu, protože takový plottwist našemu vztahu chyběl úplně jako poslední.

Bez jakékoliv odpovědi vystoupil z auta a nervozita ve mně začala narůstat. Nemyslela jsem to vážně!

Zvenku otevřel dveře k Lily a vyndal ji ze sedačky. Už jsem nehodlala čekat ani minutu a jako by mi hořelo pod zadkem jsem vyskočila z auta.

Přešla jsem ke svému muži a dcerce a otočila je oba čelem k sobě. ,,Můžete mi jeden z vás říct, že jste se mě tady nepřijeli zbavit? Začínám být dost—" Jason mě lehce nasměroval před sebe a teprve teď jsem spočinula zrakem na protější straně cesty.

Dech mi vyrazil nádherný dvoupatrový dům s obří zahradou a větší skupinkou lidí na verandě před vstupem do domu.

Byl tady James, Daisy, Adrien, Anabelle, Erica a Steven.

Lily se vymotala tatínkovi z náruče a nevěděla, za kým má běžet dřív. Nakonec si vybrala Stevena, jejího oblíbeného brášku, který ji lehce zvednul do vzduchu.
Steven už má šest roků a v září začíná chodit do školy. Kam ten čas utekl?

,,Co tady všichni děláte?" vydechla jsem nevěřícně. ,,A čí je tohle dům?"

Na mých bedrech spočinula velká Jasonova dlaň.
Jamesův dům to být nemohl. Ten žil spokojeným životem ve svém skromném bytě v Chicagu.