Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 36.

Rose
Vyběhla jsem z auta a málem se přerazila o vlastní nohy. Když jsem se dostala ke dveřím a chystala jsem se zazvonit, samy se otevřely. Nádech, výdech. Byl to fakt dobrý nápad? Sice je Stevenovi špatně a Jason byl dost vystrašený, ale nestačilo jim pomoct přes telefon? — Ne, blbost. Přece jsem s Brandonem a čekáme spolu dítě. To, že po dvou měsících uvidím Jasona neznamená, že na všechno zapomenu a vrhnu se mu kolem krku.
Konečně se otevřely dokořán a mi se vyskytl pohled na vysokého, tmavovlasého muže s nejkrásnějšíma očima a nejdokonalejší postavou. Prohlížel si mě se stejným výrazem a stejně zatajeným dechem.
,,Rose..." vydechl skoro úžasem.
,,Jasone," prudce jsem zamrkala, abych se probrala z jeho očarování. Zbytečně. Zůstali jsme tam na sebe zírat asi pět minut, než jsme si oba uvědomili, proč tady vlastně jsem. ,,Steven..?"
,,Je v ložnici. Pojď za mnou." Skoro jako reflex ke mně natáhl ruku, ale pak ji stejně rychle stáhl zpátky ke svému tělu. ,,Promiň," zašeptal skoro neslyšně a vedl mě za Stevenem.

Jason
Přiložila mu ruku na čelo a pohladila ho na tváři. Bude skvělá matka.. Pak se mile usmála a něco mu pošeptala. I když jsem neslyšel co přesně, Steven se po jejích slovech nahlas zasmál a Rose s ním. Nejkrásnější zvuk, který jsem mohl slyšet.
,,Už bude dobře, Stevene," postavila se a stiskla jeho ruku.
,,Je mi líp," usmál se slabě a poprvé od chvíle, co je tady Rose, se na mě podíval. Nedivím se mu, taky z ní nemůžu sundat pohled.
,,Teta Rose tě uzdravila." Přišel jsem blíž k nim a rozcuchal mu vlasy.
Rose se potichu zasmála. ,,Já ne. To ty prášky od Daisy."
Položil jsem jí dlaň na rameno a ona ji chytila svou druhou rukou. Potom se o naše propletené ruce na jejím rameni opřela a zavřela oči. Takhle by to mělo být. Napořád. Připadá mi to jako správné.
Ani jsem nevnímal, když se Rose z našeho sevření vymotala a obdařila Stevena spikleneckým úsměvem a mrknutím oka. ,,Dobrou noc, Stevene. Kdyby cokoliv, křič."
Zase se zasmál. Steven se směje Roseiným vtipům.. ,,Doblou," řekl nám oběma. Dal jsem mu pusu na čelo a šel směrem ke dveřím z ložnice. Rose se naposled ohlédla za Stevenem a pak mě následovala.

,,Nedáš si něco? Kafe, čaj, víno..." vyjmenovával jsem různé druhy nápojů, zatímco jsem vařil rychlou večeři. Bylo sice půl desáté večer, ale pořádně jsem nejedl. Počítám, že Rose taky ne.
,,Ehm...nevím, jestli bych už neměla jít." Nejistě se usmála a chytila se za levou paži.
,,Vždyť jsi teprve přijela. Ještě jsi jela takovou dálku..." Vyšel jsem z kuchyně naproti ní.
,,Stálo to za to. Vidět tě... Stevena." Zamotala se do vlastní věty a pak se rozpačitě zasmála. Ta její stydlivost. Jak jsme se oba za ten rok změnili. Jak jsme si ještě před rokem o tom čase k sobě teprve nacházeli znovu cestu a teď je úplně zavřená...
,,Taky jsem tě rád viděl. A Steven o tobě taky pořád mluvil. Nevím, jak ses mu tak dostala pod kůži, ale pořád básní o tom večeru, jak s Ericou vtrhli do našeho tehdejšího bytu a tys mu pustila nějakou pohádku o autech."
Od srdce se zasmála. ,,Jo, to byly časy...Kdo ví, kdo v tom bytě teď po nás bydlí," zasnila se. Zády se opřela o zadní část gauče. Posadil jsem se na barovou stoličku, kterou jsem přisunul tak, abych byl od Rose na rozumnou vzdálenost, ale zase ne moc blízko. Odkašlal jsem si a nervózně se poškrábal na zátylku. ,,Nikdo. Neprodal jsem ho, ani ho nepronajímám. Zůstal tak, jak jsem z něho odešel."
Mými slovy byla dost překvapená. ,,Není to škoda?"
,,Škoda je více věcí, Rose," spojil jsem naše pohledy do intenzivního očního kontaktu. Trochu pootevřela pusu a pak uhla. ,,Ten byt nechávám jako pojistku. Třeba se někdy vrátím do Chicaga, kdo ví?"
Nemohl jsem si nevšimnout, jak se jí na vteřinu rozzářily oči, ale pak přes ně přeběhl stín. To zabolelo..
,,Na to jsem se tě chtěla vlastně zeptat, když jsem ti předtím volala." Narovnala se a založila si ruce na prsou.
,,Na co?" okopíroval jsem její pozici.
Trochu přerývaně se nadechla. ,,Od generální jsem dostala nový projekt. Nějaká firma v Clevelandu má pro naši dceřinou společnost kupovat prostory a já mám spolupracovat s někým z té firmy. A v té kolonce jsem narazila na tvoje jméno. Nevíš o tom něco náhodou?"
Kousal jsem se do vnitřního rtu. Že mě to hned nenapadlo. I když...ono napadlo. Akorát se mi to zdálo jako moc velká náhoda.
,,Teď už vím. Ta firma jsme my. Já jsem asi ten zaměstnanec, se kterým máš spolupracovat." Zvedl jsem se a šel zkontrolovat lasagne v troubě. Rose mě sledovala až k troubě.
Zrovna jsem se otočil zpátky a chtěl si sundat chňapku, když Rose stála těsně za mnou a dotýkali jsme se hrudníkem. Zalapal jsem po dechu. ,,Kurva," zaklel jsem potichu.
,,Kurva," zopakovala. Náš výškový rozdíl jsem na nás měl hodně rád. Díky mým sto devadesáti centimetrům musela sto sedmdesáti centimetrová Rose pokaždé zvednout pohled a trochu zaklonit hlavu, aby mi viděla do tváře. Potom bych se sklonil a na půli cesty by se naše rty potkaly v zoufalém polibku. To nebyl tenhle případ. Ten pohled, kterým jsme se jeden druhému vpíjeli do očí byl stokrát intenzivnější, než jakýkoliv polibek. Bylo v něm tolik emocí, až mě z toho rozbolela hlava. Potom se oči nás obou zahleděly na rty toho druhého. Vím, co chce udělat. Kurva, já to taky chci! Víc než ona. Její parfém. Bože, ten jasmín a fialky! Nehnul jsem se ani o píď. Ani můj pohled se nepohnul. Rosein taky ne. Ale nakonec to byla přece jen ona, kdo naši chvilku ukončil. O kousek couvla a upřela zelené oči na podlahu. 
,,Jasone, asi bys měl něco vědět," řekla stále s pohledem na parkety. Věděl jsem, co chce říct. Ani tak jsem ji ale nepřerušil. To bych si nikdy nedovolil. ,,Jsem...S Brandonem...Čekám.."
Opatrně jsem ji chytil jednou rukou za její a druhou jsem uchopil její tvář. Zvedl jsem její hlavu. ,,Já vím."
Zmatený výraz a svraštěné obočí se na mě zezdola dívalo. ,,Jak...Jak to víš?"
Nechtěl jsem napráskat Daisy, tak jsem se jenom usmál a opřel své čelo o její. ,,Rose, chci, abys byla šťastná. Na ničem jiném nezáleží. Jestli to má být s Brandonem — budiž. A můžu ti říct jednu věc... Už teď tomu dítěti závidím, protože bude mít tu nejlepší mámu pod sluncem."
Na tváři se zaleskla třpytivá cestička, kterou šla její slza a kterou spadla na její klíční kost.
Potom ji následovala druhá, třetí a potom propukla v pláč úplně. Sevřel jsem ji v objetí.
,,Vždycky jsem... Prostě... Myslela jsem si, že to bude... S tebou," zavzlykala. Musel jsem se slabě usmát. ,,Pak by to bylo moc jednoduché, nemyslíš?"
Nechápavě zavrtěla hlavou. ,,Co?"
,,Jestli k sobě patříme, nakonec si znovu najdeme cestu a budeme spolu. A co by to bylo za cestu, kdyby na ní nebyly nějaké překážky?"
,,Není těch překážek nějak moc?" zasmála se sarkasticky.
Smích jsem jí opětoval a dodal: ,,Buď šťastná, Rose. Tohle budou jedny z nejkrásnějších momentů ve tvém životě. Na mě teď zapomeň."
Chvíli jsme oba mlčeli a neodvážili se nic říkat. Pořád jsme se drželi v pevném objetí. ,,Proč pokaždé, když se vidíme, tak to končí náma dvěma v objetí a promočenými tvářemi od slz?" prolomila ticho.
Musel jsem zapřemýšlet. ,,Protože potom by to nebyl náš příběh, Rosie," zašeptal jsem jí do vlasů a políbil ji do nich.

Zdravím u této kapitoly❤️
Dneska trochu kratší kapitola, ale nebojte, další má něco přes 2000 slov😅
Jste rádi, že se Rose a Jason po nějaké době zase setkali? Myslíte si, že to bylo naposled 😱 nebo se ještě uvidí? To se dozvíte v dalších částech.
Moc děkuji za to, že čtete a taky za hlasy a komentář ❤️už jsme dosáhli 2000 přečtení 🥳🥰
Mějte se, zase k vám někdy promluvím tímhle způsobem
Xx