Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 41.

Rose
,,Tady opatrně," řekl tlumeným hlasem Jason, když mi pomohl přeskočit práh bytu. Levou ruku měl zaháklou pod mojí paží a v pravé držel dvě berle.
S jeho pomocí jsem doskákala do kuchyně a posadila jsem se na barovou stoličku. Zavalená vlnou nostalgie jsem pohledem prozkoumala kuchyň v našem starém bytě. Nic se tady nezměnilo.
,,Díky," vydechla jsem, jako bych poprvé po dvou týdnech popadla dech. Jason mi nalil vodu a sedl si na židli vedle mě. Vděčně jsem se na něj usmála.
,,Takže...jak se to říká? Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš potřebovat?" pokusil se o úsměv.
Od srdce jsem se zasmála. ,,Jo, nějak tak."
Nastalo ticho, kdy jsme si všechna nevyřčená slova sdělovali intenzivním pohledem do očí toho druhého. Potom mi hlavou probleskla myšlenka, která musela být vyřčena nahlas.
,,Kde bude Erica a Steven? Když jsem s tebou tady já?"
Poposednul si a koutky se mu zvlnily do milého úsměvu. ,,Zůstávají v Clevelandu. Žádné nebezpečí jim už nehrozí a stejně by ta naše hra na frankensteinovu rodinu déle nevydržela."
,,Jasone, jestli to je problém..."
,,Není, Rose. Ty nikdy nejsi problém." Zastavil mě přiložením ukazováčku na mé rty. ,,Zůstanu tady s tebou a ty tady můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít. Většinu tvých věcí už jsem za těch čtrnáct dní zvládl přesunout sem."
,,A tvoje věci?"
,,Jsou tady taky."
,,Tak jo. Měla jsem ještě nějaké pochybnosti, ale teď jsi mě přesvědčil stoprocentně." Seskočila jsem a snažila se udržet váhu na jedné noze. Jason okamžitě zareagoval a podepřel mě. ,,V pohodě?"
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Ale musím to zvládat sama."
Zastrčil mi za ucho pramen vlasů. ,,Ty už nebudeš sama. Nikdy."
Trochu nečekaně jsem ho jednou rukou objala kolem krku a on, i když ztuhnutím těla dával jasně najevo, že tohle nečekal ani v nejtajnějším snu, mě oběma rukama objal kolem pasu a přitiskl se ke mně. V ten moment, v tom jednom objetí, jsem si přála setrvat co nejdýl.

***

Jason musel odjet něco zařizovat (i když odjel, až když jsem ho po desáté ujistila, že zvládnu být jednu hodinu sama), a já jsem se uvelebila na gauči a pustila si televizi. Ani nevím proč, ale v tomhle bytě se cítím víc doma, než jsem se kdy cítila v tom mém, kde jsem poslední půlrok přebývala s Brandonem. S Brandonem, kterému se teď pro změnu vyhýbám já. Jakmile se dozvěděl, že ležím v nemocnici, nemohla jsem ho setřást. Vlastně jsem mu ještě ani neřekla, že jsem přišla o naše dítě...

Ani jsem nezaregistrovala, že se mi zavřely oči, když mě probudilo vyzvánění mobilu. Stále rozespale jsem se po mobilu natáhla a bez většího zkoumání, kdo mi volá, jsem hovor přijala. A téměř okamžitě začala litovat.
,,Rose! No konečně!"
Brandon.. Palcem jsem najela na ikonku červeného telefonu, a chystala se zavěsit.
,,Rose, nezavěšuj. Nech mě ti všechno nejdřív vysvětlit."
,,Všechno vysvětlit? Myslíš všechno od doby, kdy jsi bez rozloučení jen tak zmizel, nedal o sobě skoro týden vědět, nezavolal jsi, nenapsal a ani nereagoval na moje hovory a zprávy?" Zvedla jsem se z gauče a kdybych mohla, tak začnu zuřivě chodit po místnosti, ale jelikož jsem měla pořád levou nohu v sádře, s nadáváním jsem si zase sedla.
,,Já... Takhle po telefonu se to vysvětluje blbě. Kde jsi?"
,,Doma."
,,To asi těžko, když doma jsem já a tebe tady nikde nevidím."
Cože?! On má ještě tu drzost být v mojem bytě?!! Vztek a zlost ve mně začaly pěnit ještě víc a v zoufalství jsem zakřičela: ,,Prostě mi dej pokoj!!!"
Na vteřinu se odmlčel. ,,Ty jsi u něho..."
,,U koho?" rezignovaně jsem zklidnila tón.
,,No jasně, to mi mohlo být hned jasné! Ale teď to tak nenechám, Rose. To, že mi ten parchant ukradne tebe - to ještě nějak skousnu. Ale že mi ukradne i moje dítě?! Nepočítej s tím, že to dovolím!"
,,Můžeš se laskavě uklidnit?! O to tvoje dítě jsem taky kvůli tobě přišla!" Řvala jsem tak nahlas, že jsem každou chvíli čekala bušení na dveře od netrpělivých sousedů.
Teď bylo ticho skoro minutu. Myslela jsem, že třeba od mobilu odešel a nechal ho ležet někde v mojem bytě, ale zrovna, když jsem se chystala definitivně hovor ukončit, se ozval: ,,Jak... Jak přišla?"
Zhluboka jsem se nadechla. ,,Zkrátka už mě a tebe nic nepojí. Už nemáme nic společného. Takže mi můžeš klidně zmizet ze života, protože, a to ti slibuju, jestli tě ještě někdy uvidím, tak se neudržím a budeš litovat, že jsi to tehdy v tom autě nebyl ty! Rozumíš?!" Po tváři se mi kutálely slzy zoufalství a smutku. Pořád to bolí. Ztráta dítěte. Ztráta Brandona. Ztráta kousku srdce, které ani čas nezahojí.
,,Rosie..."
,,Sbohem, Brandone. Klíče od bytu mi hoď do schránky a pokud se ještě někdy potkáme, tak si pamatuj dvě věci; zničil jsi mi život a nemáš právo mi říkat Rosie." S hysterickým záchvatem jsem mobil hodila o protější zeď obýváku a zhroutila se na pohovce. Zničil mi život. Brandon mi zničil život.