Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 55.

Zamáčknout slzu nad poslední kapitolou a jde se na to🥺
_____________________________________________

Rose

Seděla jsem na našem měkkém gauči v obýváku, v ruce svírající těhotenský test s výsledkem, ve druhé sklenku červeného. Jasonovi jsem před půl hodinou volala a on mi oznámil, že bude každou chvíli doma. Pořád ještě nedorazil...

Okem jsem střelila po hodinách. Bylo půl čtvrté odpoledne a je neděle. Co může mít Jason v tuhle hodinu na práci, že chybí celé odpoledne?

Když se konečně od dveří ozvalo cinkání klíčů a následné tlumené zavření, nervózně jsem se na sedačce narovnala a víno odložila na stolek přede mnou. Jak mu to mám říct? Ani nevím, jestli se mnou Jason někdy plánuje rodinu. Sice jsme se o tom několikrát bavili, ale to jsem to brala spíš jako vzdálenou budoucnost, ke které ani nemusí dojít. Co teď, když mám naši budoucnost doslova v rukou?

,,Tady je moje krasavice." Z předsíně vešel do místnosti usměvavý Jasonův obličej. Vypadal jak jinak než neodolatelně. 
Pomalým krokem došel ke gauči pro polibek a já mu ochotně vyšla svými rty naproti. ,,Posadíš se?" špitla jsem proti jeho obličeji.
Zmateně zkřivil obočí, ale sesunul se na místo vedle mě. Naše stehna se dotýkala a já v tu chvíli nemohla myslet střízlivě. Nakonec jsem si zpocené dlaně nervózně utřela do kalhot a na tváři vyčarovala co možná nejkouzelnější úsměv. Jason si mě pořád měřil nechápavým pohledem, a proto jsem se rozhodla ho uklidnit krátkým polibkem. ,,Neboj, nemám v plánu nic hrozného."
Jeho svaly v obličeji trochu povolily, ale obočí měl pořád stažené do náznaku starostí a obav. ,,Rose, co se děje?"
S dalším úsměvem jsem zavrtěla hlavou a natáhla se pro test, který jsem při jeho příchodu schovala pod polštář.
V okamžiku, kdy jeho oči potkaly ten malý plastový předmět, cítila jsem, jak se zrychlil jeho tep. 
,,Už delší dobu jsem měla takové tušení a...taky mám čtrnáct dní zpoždění. Tak jsem se rozhodla, že bude lepší vědět na čem jsme a dneska si koupila pro ověření těhotenský test." Na chvíli jsem se odmlčela a s očekáváním sledovala jeho reakci. On mě se stejným očekáváním pozoroval a pomalu se mu na obličeji začínal rozšiřovat úsměv. 
,,Vyšel...pozitivně, Jasone. Budeme mít miminko." Zadržela jsem dech a v místnosti bylo slyšet jenom tikání hodin. Jason nic neříkal. Já jsem nic neříkala. Mám se bát, co přijde?

Jason

Hlavou mi začalo proudit snad tisíc myšlenek ohledně toho, co mi právě Rosie řekla. Budeme mít miminko. Její nádherný úsměv, ale i ten náznak obav v jejích oříškových očích. Ta radost, se kterou mi to říkala, ale zároveň další obavy. Čeho se tak bála? Že o to miminko znovu nedej Bože přijde? Nebo se bála snad mojí reakce?

Zaraženě seděla a nic dalšího neříkala. Vím moc dobře, že teď je řada na mě. A v srdci se mi rozlévala taková radost a láska pro toho nenarozeného prcka, že jsem nebyl schopen slov. Z očí mi utekly první slzy. Ze rtů nadšený smích. V srdci bezpodmínečná láska.
Dál jsem nechtěl Rosie napínat a postavil jsem se. Ona se postavila taky. Pořád jsem nic neřekl. Ona taky ne.
Bylo na ní vidět, že neví, co si má myslet. A proto jsem se k ní zprudka otočil a zmocnil se jejích rtů. Skoro jsem cítil, jak z ní opadl ten stres a jak se s úlevou podvolila mému sevření. Polibky mi oplácela a nevěděl jsem, jestli ty slzy, které mě pálí na tvářích, jsou její anebo moje.
Naše ústa se po chvilce rozdělila a opřel jsem své čelo o to Rosino. Udělám to teď. Srát na nějaký plán. Chci ji požádat tady a teď. 
,,Vydrž chvilinku, lásko," odběhl jsem od ní do předsíně ke komodě pod velkým zrcadlem, z jejíhož vrchního šuplíku jsem vyndal malou krabičku ze smaragdového sametu.