Nic pro mě neznamená✔️

Kapitola 42.

Rose
,,Takže se jinak cítíte lépe, slečno Cooperová?" Doktorka mě po sundání sádry ještě kontrolovala.
Rozhodně jsem přikývla a polkla hořké slzy, které se draly na povrch při pomyšlení na to, co se bude dít od této chvíle. Opouštím Chicago.
,,A ruka se nám hojí taky dobře," řekla si spíš pro sebe při důkladném zkoumání rentgenového snímku.
Nervózně jsem střelila pohledem po bílých hodinách nad bílými dveřmi v této nemocničně bílé ordinaci. Půl dvanácté.
,,Spěcháte někam?" Aniž by se na mě podívala, odhadla moje úmysly odtud co nejdřív vypadnout.
,,Ne," nervozitu jsem schovala za falešný úsměv a narovnala se na ošetřovacím lehátku. Shlédla jsem dolů na svou nohu, která byla po měsíci konečně bez bílé ozdoby.
,,Tak to si ještě zajdete na sono." Vypsala nějaký papírek a podávala mi ho.
Nechápavě jsem na ni hleděla. ,,Sono? Sono čeho?"
Konečně se na mě otočila a snad poprvé se mi přímo podívala do očí. Přes tvář jí přeběhl soucitný úsměv. ,,Sono břicha. Musíme... jak se hojí děloha." Ach tak.
Polkla jsem další knedlík a zvedala jsem se. Oblíkala jsem si bundu a od doktorky si vzala lístek se žádostí. ,,Fajn, někdy si tam zajdu."
Vytrhla mi jej z ruky a donutila mě se na ni podívat. ,,Ne někdy. Teď."
Protočila jsem oči ve snaze zahnat slzy. Jedna potvora se ale i tak nepozorovaně vydrala na povrch. Se zlostí jsem ji utřela. ,,Dobře, teď."
Ucítila jsem teplou dlaň na mém předloktí. ,,Rose, já chápu, jaké to pro Vás teď musí být. Přijít o dítě a nemít záruku, že někdy ještě nějaké budete moct mít... Ale to sono je nutné. Právě proto, abychom zjistili, jak postupovat dál." Zelené oči plné soucitu a pochopení se mi dostávaly pod kůži. Jak to ti doktoři dělají, sakra?
Snad poprvé jsem se upřímně usmála, i když  to byl přesný opak toho, co bych v tuhle chvíli měla chuť dělat. ,,Dobře. Mám se potom ještě vrátit?"
Přikývla a se slabým smíchem dodala: ,,Dneska to máte takový maraton po doktorech, berte to tak."
Naposledy jsem zkřivila koutky a s žádankou na další vyšetření v ruce jsem dočasně opustila tuhle ordinaci.

Jason
,,To jako zůstáváš v Chicagu? I když se Rose stěhuje?"
,,Jo," odpověděl jsem bez projevu jakékoliv emoce do telefonu.
,,Nemáme přijet za tebou?" Eričin ustaraný hlas prořízl chvilku ticha.
,,Ne." Poslední dobou jsem si oblíbil jednoslovné odpovědi. Neřeknou člověku tolik, kolik ty rozvedené. Zkrátka neřeknou to, co nechcete, aby na vás ten druhý poznal.
,,Sakra, Jasone! To budeš nadosmrti předstírat, že ti to je jedno?!"
,,Ne," musel jsem se zasmát nad tím, jak mi Erica svými otázkami nahrává právě k jednoslovným odpovědím.
,,Ne? Ha, tak vidíš že —"
,,Protože nic nepředstírám."
Jak rychle se ozvala naděje v jejím hlase, tak rychle s mým přerušením zase zmizela.
,,Jdi se vycpat, Jasone..." zavěsila.
Ironicky jsem se zasmál. Zase jsem ten špatný já. Není na čase, aby si lidi uvědomili, že ne všechno kolem Rose je moje chyba?

Obrátil jsem do sebe další sklenici. A další. Moje oblíbená whisky do mě padala s každým napitím ještě rychleji. ,,Ještě dvakrát."
Blonďatá barmanka s výraznýma křivkama a koketní jiskrou v očích se naklonila přes pult a vzala si ode mě skleničku. ,,Že by Vaše přítelkyně konečně dorazila, ať se tady neopíjíte sám?"
Za normálních okolností by s ní Jason z období prvního rozchodu s Rose už dávno šel někam do skladu, zařídil jí povýšení a sex, na který by nikdy nezapomněla. Tenhle Jason ji ale slušně odignoroval.
Šibalský úsměv, který se na její tváři pomalu rozšiřoval, když si všimla, jak upřeně jí hledím do výstřihu, mi ale způsoboval sakra velký tlak v rozkroku. Pomohlo by to? Zapomněl bych tak na Rose? Mám se na tu cestu dát?
Rozhodl jsem se tomu nechat volný průběh. Abych si předem neuzavřel všechny cesty, usmál jsem se a zavrtěl hlavou. ,,Nemám přítelkyni. A už ani žádnou nechci."
Přede mnou přistály dva panáky medově hnědého alkoholu a další flirtovní úsměv barmanky. ,,Těžký rozchod?"
,,Tak nějak."
,,Sakra, chlape, to to muselo bolet, když do sebe obracíš už šestého panáka a to jsou teprve dvě odpoledne." Pokračovala v leštění sklenic a na chvíli na mě pohlédla. Poprvé jsem měl šanci se jí zahledět do očí. Ty oči odněkud znám... Ale nevím odkud. Kurva! Možná kdybych byl střízlivý, tak si vzpomenu.
Zároveň to taky bylo poprvé, co jsme si vyměnili ten pohled. Pohled plný touhy, volající o její naplnění.
Blondýnka odložila sklenice a někam odběhla. Když se vrátila, obešla bar z druhé strany a někam mě za ruku táhla. ,,Kolegyně to na chvilku zvládne," zašeptala, jak jsme míjeli druhé dveře někam dozadu.