IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 14

"Prosím," pronesl přímo do mého ucha. Rozechvěla jsem se jako osika ve větru. Ještě žádný kluk ve mně nevyvolával to co Louis. Nikdy.

Byla jsem natolik chytrá, abych si dala dvě a dvě dohromady. Začíná se uskutečňovat to, čeho jsem se nejvíc bála.

"Dobrá," rozhodla jsem se nakonec. Upřímně, vidina toho, jak budu celé dopoledne sama v jejich bytě, mě nadšením nenaplňovala. Radši se něčím zaměstnám. A samozřejmě na to vůbec neměl vliv fakt, že je mi v Louiho společnosti prostě báječně... Ehm, ne.

"Skvělé!" vlepil mi pusu na tvář. Znovu jsem zrudla jako rak.

"A nebude to klukům vadit?" zvedla jsem k němu hlavu. Ten jeho pohled... Páni, ještě nikdo se na mě takhle nedíval. Aha, jasné. Vždyť on se vlastně nedívá na mě.

V hrudi jsem pocítila bolestné bodnutí.

"Ani v nejmenším," odpověděl.

"Fajn," vymanila jsem se z jeho objetí. Čas na to trochu se vyplakat. Slzy mě v očích neuvěřitelně pálily, nemluvě o těžkém pocitu na prsou. "Skočím si do koupelny a během pár minut budu hotová..."

Než jsem se však stačila vytáhnout na nohy, naléhavě mě chytil za ruku. Obrnila jsem se trpělivostí a pozorně se na něj zahleděla. "Zdá se mi, jako by ses od včerejška úplně proměnila..."

Reflexem bylo ucuknutí, jenže takovou reakci jsem si nemohla dovolit. "Lidi se mění..."

"Počkej, nemyslel jsem to špatně," přisunul se ke mně. "Naopak. Ne že bys předtím nebyla skvělá, ale prostě... Asi to neumím vysvětlit. Teď jsi... naprosto úžasná."

V mých očích se musel usadit děs. Jeho slova se mě totiž hluboko dotýkala, už tak úplně nemluvil o Eleanor... I když... Sakra! Zamotává se to pořád víc!

"Dobře, ehm," rozpačitě jsem se pousmála, "dej mi minutku, hned budu hotová."

Když jsem procházela dveřmi, cítila jsem v zádech jeho pohled. Zatínala jsem pěsti a přemlouvala se, abych ještě pár vteřin ten slaný vodopád udržela. Jen několik kroků, jen kousek...

V koupelně jsem za sebou zamkla a svezla se na podlahu. To všechno, co se dělo, mě každou minutou připravovalo o energii. Objala jsem se pažemi a zavřela oči.

Slzy mi tiše stékaly po tvářích, hruď mě neuvěřitelně bolela. Ten kluk, kterého jsem nechala v pokoji, se mi během pár hodin stačil zapsat do srdce. Nesmazatelně. Věděla jsem, že ať se stane cokoli, nikdy na něj nezapomenu...

Konečně jsem se po pár minutách trochu uklidnila, vytáhla se na nohy a začala se trochu upravovat.

Věděla vůbec Eleanor, jaké má v životě štěstí?

Když se má-její-má tvář zbavila posledních stop smutku a bolesti, přeběhla jsem do prázdné ložnice a vytáhla ze skříně nějaké oblečení. Z vedlejšího pokoje se ozýval srdečný smích, kluci asi probírali nadcházející focení.

Natáhla jsem si úzké džíny, bílou tuniku a přes rameno hodila tašku. Fajn. Hlavně nic nepokazit.

Sotva jsem si uvědomila, co mi proběhlo hlavou, málem jsem se hystericky rozesmála. Víc se to snad ani pokazit nedalo. Vlastně jsem vůbec netušila, co se mnou bude. Strávím věčnost takhle?