IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 116

Krásný páteční večer! Dnes mám pro vás tak trochu speciální díl. Což asi sami zjistíte, až/pokud si část přečtete. Je v něm hodně osobních věcí, je v něm romantika a touha člověka, již má v sobě každý z nás. Snad se vám bude líbit aspoň tak jako ty předchozí ♥ Nechci, aby byl román suchý a nezáživný, snažím se stále vymýšlet něco nového. A strašně vám děkuju za neutuchající podporu... ♥
PS: KDYŽ MI NECHÁTE KOMENTÁŘ, BUDU VÁM NESMÍRNĚ VDĚČNÁ! =)
* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Nemohla jsem se na něj vynadívat. Jako by rozpaky z nedávného probuzení v hotelovém pokoji zmizely. A to nejen u mě, nýbrž i u Louiho. Z tváře mu totiž sálalo teplo, uvolněný postoj zase naznačoval, že ať se opět událo cokoli, považuje to za správné. Ba co víc, možná nevyhnutelné a vítané.

Čistě pro jistotu jsem pohledem sklouzla po svém těle. Ano, stála jsem tam sama za sebe. Já, baculatá dívenka z tisíce kilometrů vzdálené země za oceánem. Mé plné křivky kryla dlouhá vzdušná tunika v tmavě modré barvě a černé úzké legíny, nožky jsem měla bosé, do chodidel mě studila mozaiková dlažba.

„Jsi v pořádku!" připomněl se chlapec a bez váhání vykročil. Popadl mě do náruče, obličej schoval do mých vlasů a držel mě v pažích tak pevně a majetnicky, až jsem na chvilku zvládla zapomenout na celou tu prekérní situaci.

Místností se proháněl lehký vánek, kroužil kolem nás a doplňoval tlumenou melodii, linoucí se kdovíodkud. Prakticky proti vlastní vůli jsem zvedla paže a objala jimi Louiho kolem pasu. Voněl... Tak nádherně voněl! Zachvacoval všechny mé smysly, a to představovalo něco, čemu jsem nezvládla vzdorovat.

„Strašně jsem se o tebe bál!" chrlil ze sebe překotně. „Když jsi v tom kostele omdlela a pak... pak mi zmizela, myslel jsem, že zemřu..."

Kousla jsem se do spodního rtu a spolkla duchaplnou poznámku. Kdybych mu pověděla, že mi mrtvá žena ukázala, co se v dávno rozpadlém kostelíku odehrávalo, jistě by jej napadlo, zda už mi definitivně nepřeskočilo. A dozajista by nebyl daleko od pravdy. Možná jsem právě přišla na řešení. Co nechat se zavřít do nějakého sanatoria s tlustými stěnami a zamřížovanými okenicemi? Měla bych klid...

Zavrtěla jsem sama nad sebou hlavou a přitiskla se k němu pevněji.

„Je ti dobře?" broukal konejšivě, zatímco si hrál s jednotlivými prameny mých vlasů. Ta něha se stávala neúnosnou, nebyla jsem na podobné chování zvyklá. Nikdy jsem k sobě, za celých dvacet let, nepustila kluka tak blízko, aby došlo k čemukoli intimnějšímu. Vystavila jsem okolo sebe vysokou obrannou zeď, za níž jsem se skrývala. Chtěla jsem se tak uchránit bolesti. Bála jsem se, že pokud z ní vykouknu, spatřím ve tvářích lidí pohrdání. A s tím bych se bývala nevyrovnala...

„Je mi víc než dobře," odpověděla jsem tlumeně. Ticho okamžiku nemohlo být dokonalejší. A já jej nehodlala roztříštit. Projednou jsem si tu chvilku s ním ve světě mimo realitu chtěla vychutnat. Nemyslet na to, jak moc je to špatné. A jak málo dává ona probíhající chvíle smysl. Stála jsem tam s milovaným klukem, co víc bych si mohla přát?

Realitu...

Lehce jsem se zachvěla. Do morku kostí se zakusoval chlad, a to navzdory vysoké okolní teplotě. Jen další důkaz toho, že můj organismus pomalu začal ztrácet na síle. Čas se mi krátil...

„Hoříš," broukl starostlivě. „Pojď..." Prakticky mě k posteli odnesl, jelikož nohy mě úplně odmítly poslouchat. Jako bych se ocitla mimo vlastní tělo, neovládala jsem jediný sval. Ale nebála jsem se. Už ne. Jelikož tam se mnou byl on.

Ulehli jsme. Louis se uvelebil na zádech a bez váhání si mě přivinul k sobě, zavřela jsem tudíž oči a hlavou se mu opřela o hruď, v níž mu až znepokojivě rychle tlouklo srdce. Hravě se v tempu vyrovnalo mému, i to bolestivě naráželo do žeber. Tyto orgány spolu souzněly. Vážně bych dokázala uvěřit, že se naše duše celá dlouhá tisíciletí hledaly, aby spolu mohly kráčet všemi začínajícími životy.

„Uvědomuješ si," promluvil a mně se v žaludku znovu vylíhlo hejno motýlků, „že jsme se vzali? Jako skutečně?" Na potvrzení svých slov si levou ruku, jíž mě objímal, zvedl před obličej. Prohlížel si prsten. Ten obyčejný stříbrný kroužek s vyrytými ornamenty, ten, který pro nás oba tolik znamenal.

Koutky úst se mi zvedly nahoru, když jsem k němu vzhlížela. Milovala jsem na něm snad úplně všechno. Tu ostře řezanou čelist, úzké rty, jediné, jež uměly vykouzlit tak odzbrojující úsměv. Znamínka na líci, hluboké modré oči v barvě průzračného oceánu. Nebo letního nebe... Hnědý neposedný rozcuch...

„Moc dobře," ukázala jsem mu levačku. I na ní se skvěl prsten. Důkaz něčeho nadpozemského a neskutečně nádherného.

Vtom mu z očí veškerá hravost vyprchala. Nahradilo ji cosi temného, emoce, již jsem však nedokázala rozluštit. Respektive... Které jsem se z nějakého důvodu bála.

„Jsi krásná," šeptnul.

Nechápavě jsem zamrkala, do lící se mi opět nahrnula horká červeň.

„Paní Tomlinson..."

I tam jsem se málem rozpadla v prach. Najednou se ve mně objevila přímo spalující touha vmáčknout se co nejhlouběji do měkké matrace a nechat se jí spolknout, jen abych probíhajícímu okamžiku unikla. Neuměla jsem přijímat komplimenty. Zvlášť od něj ne.

Znenadání se Lou pohnul. Vyklouzl mi z paží, přetočil se a skončil nade mnou. Celé mé zorné pole vyplňoval jeho půvabný laskavý obličej.

Zvedla jsem ruku a hřbetem jej pohladila po tváři.

Zavřel oči. Snad si... snad si to vychutnával. Užíval.

Sklonil se. Pomaličku se mi přibližoval ke rtům, a když jsem na nich cítila jeho horký dech, promluvil. „Toužím nyní po jediném..."

Zajíkla jsem se. „P-po čem?"

Neodpověděl. Tedy, ne slovně... Jen chvíli se mi pohledem vpíjel do tváře, a než jsem se nadála, tiskla se jeho hladová ústa na má. Bez špetky zdrženlivosti, váhání. Bez stopy po rozpacích, v nichž jsem se utápěla já sama.

Líbal mě, jako by to byla ta poslední věc, která dokáže nás oba udržet naživu.

„Už víš, co chci?" zamumlal, aniž by se ode mě byť na milimetr odtáhl.

Ano, věděla jsem. Asi jsem to podvědomě tušila už v okamžiku, kdy se sem naše duše přenesly. Nádherný romantický pokoj u moře? Po tom, co jsme se v kostele vzali?

Jenže... Já přicházejícímu nezvládla vzdorovat. Hlava se mi točila, ležela jsem v mlze a neviděla ani metr před sebe.

Ale... Bylo to správné? Mohla jsem něco takového udělat?

„Lou-," začala jsem, avšak okamžitě mě přerušil. Zavrtěl naléhavě hlavou a protáhl s tak obrovskou mírou zoufalství, až mi do srdce vystřelil dlouhý ostrý šíp. „Prosím, ne... Neodmítej mě!"

Pevně jsem semkla víčka a přes hučení v uších se pokoušela postřehnout, co mi radí srdce. Jen ono mi mohlo poskytnout rozřešení... A možná rozum. Ovšem ten se s druhým orgánem nikdy neshodl.

Můj dech zrychlil ještě mnohem víc, když se Louiho horké rty přesunuly ke klíční kosti. Narušoval mou obranu a moc dobře to věděl. Nemluvě o dlaních, jimiž právě vklouzl pod tuniku. Dotýkal se náhle všeho, za co jsem se tak styděla... Co jsem skrývala pod volnými materiály a rafinovanými střihy.

Ustrnula jsem. Tohle já asi nedokážu!