IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 139

Krásný čtvrteční večer! Tak se mi dnes podařilo napsat nový díl našeho velkého románu, moc děkuju za vaši podporu, ani si nedokážete představit, kolik pro mě znamená. Snad se vám bude příběh líbit i nadále, moc bych si to přála... Vážím si, že jste už tolik dílů s hlavními hrdiny. Vážím si každého jednoho čtenáře, mám vás moc ráda. MOC =)

Enjoy it! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Několik dlouhých vteřin jsem na souseda jen velmi inteligentně zírala. Doslova. Čelist v nechápavosti otevřená dokořán, oči vytřeštěné, pokožka mrtvolně bledá. V dané chvíli jsem nějak nedokázala uvěřit, že ještě někdy budu schopná normálně fungovat. Jistě ne s těmi nekončícími překážkami, které mi osud neustále stavěl do cesty!

„Petro?"

Namáhavě jsem polkla. Sakra... Kdo to mohl být?

„Haló, Petro!" zvýšil muž hlas. „Jste v pořádku? Nepotřebujete sklenici vody? Vypadáte, jako byste viděla ducha."

Škubla jsem sebou. „Ehm, ne, dě-děkuji. Je mi... Jsem fajn. Vážně." Dál od pravdy jsem být nemohla, no právě s ním jsem své problémy rozebírat nehodlala. Všechno se to odvíjelo od nedávné londýnské záměny duší, o níž věděla pouhá hrstka lidí. Navíc lidí, jež jsem ve svém skutečném životě neměla.

„Opravdu?"

Další trhnutí rameny. Musela jsem připomínat robota. „Ano. Děkuju za informaci. Jen nějak nevím, o koho se mohlo jednat."

„A ve schránce nemáte žádný vzkaz?" vytáhl se na špičky a pohlédl k malé hnědé krabičce, umístěné zvenku na vratech. „Třeba vám tu ten chlapec nechal nějakou zprávu. Dle synova vyprávění vypadal opravdu vyděšeně, muselo jít o něco velmi důležitého."

Srdce mi několikrát prudce zabouchalo do žeber. To mě nenapadlo...

Zvedla jsem ze země klíče, které mi z třesoucích se rukou vypadly, a vsunula je do malého zámečku na poštovní schránce. Vlastně nevím, čeho jsem se bála víc. Jestli přítomnosti jakéhokoli vzkazu, nebo spíš jeho absence.

Když jsem však dvířka odklopila, dostavilo se zklamání.

Nic. Prázdno. Žádný leták, žádný dopis, žádná zpráva.

„Tak to asi nakonec tak naléhavé nebylo," zabručela jsem k sousedovi a dvířka opět zamkla. „Nestála jsem mu za žádnou zprávu, takže..." Větu jsem jako nedokončenou nechala viset ve vzduchu, měla tak o dost větší váhu.

Na jednu stranu mě zachvacovala hořkost. Hořkost, která rozptýlila jakoukoli nastupující únavu, jež by mi třeba pomohla usnout a nechat se ukolébat nějakými krásnými sny. Bůh ví, že jsem je dost nutně potřebovala. Má mysl se najednou dokázala soustředit pouze na totožnost onoho neznámého. Sakra, o koho mohlo jít?

Louis?

Tohle jediné slovo mi vytanulo v zadní části mozku. Naprosto bezděky, naprosto neočekávaně. A hlavně ne vědomě. Vždyť mě ani nenapadlo, že by mohlo jít... o něj! Jak by mě asi našel? Kde by sebral mou adresu? A vůbec... Kdyby se nakrásně vydal do Čech, musely by touto informací snad být zaplněné stránky všech novin!

Nebo... ne?

Semkla jsem unaveně víčka a stiskla kořen nosu. Kriste, co mě to zase potkalo!

„V tom případě," pokusil se muž dusnou atmosféru trochu rozptýlit, „jsem si jistý, že se tu ještě ukáže."

Toho jsem se právě bála.

„Tak," potřásla jsem hlavou, vlastně mě pořádně probralo až Brunovo nespokojené zamručení, jímž se mi pokoušel vyčinit. Určitě už se viděl ve svém pelechu. „Já půjdu, je už vážně pozdě. Mockrát vám děkuju za informaci, máte to u mě."

Soused jen ledabyle mávl rukou, popřál mi dobrou noc a zmizel v domě.

S povzdechem jsem vsunula klíč do zámku a vklouzla do dvora. Jak se krásný, harmonický a prakticky dokonalý den vmžiku změnil ve známou změť strachu, nejistoty a naprosté nechápavosti.

Uvnitř si můj pesan okamžitě zalezl do svého barevného kutlochu plného pokrývek a kostkovaných polštářů, hlavu zabořil do oblíbeného plyšáka a prakticky v jediné sekundě začal tlumeně pochrupovat.

Záviděla jsem mu. Věděla jsem, že já asi ještě pár hodin oka nezamhouřím.

...

Pletla jsem se. Jakmile jsem se osprchovala, zabalila do oblíbeného županu a uvelebila se na gauči před televizí, trvalo sotva minutu, než se po mně natáhla první osidla spánku.

Krásné sny se však nedostavily. Ony se nějak nedostavily žádné sny. V hlubokém deliriu jsem se totiž nenacházela, spíš jsem jen... poklimbávala, tudíž když se před naším domem ozval hlasitý mužský výkřik, s trhnutím jsem se probrala.

A Bruno taky. Rozštěkal se jako zběsilý.

„Pšt!" sykla jsem k němu. „Bruní, ticho!"

Další výkřik. Navíc... Výkřik, v němž jasně znělo mé jméno.

„Co to, sakra..." zamumlala jsem, vyskočila na nohy a bez váhání se rozběhla do předsíně. Cestou jsem, čistě pro jistotu, sebrala z poličky pepřový sprej, župan, pod nímž jsem měla dlouhé fialové pyžamo, vyměnila za teplou černou bundu a vklouzla do botasek. Žádný outfit vhodný na přehlídková mola, ale vůbec mi na tom nezáleželo. Ty nervy drásající zvuky venku se totiž násobily, měla jsem šílený strach, že tam jde někomu o život.

A navíc... Starousedlíci, tvořící valnou část obyvatelstva naší vesnice, jistě byli i přes pokročilou hodinu nalepení na okenních tabulkách a vyhodnocovali, kdy zavolat na policii.

Zbrkle jsem vylétla do dvora. Srdce opět bušilo jako splašené, strašně špatně se mi dýchalo. Jako by mi čísi dlouhé štíhlé prsty svíraly hrdlo.

Klíč jsem do vrat strčila až napopáté. A jakmile jsem vyběhla před dům a stanula na kraťoučké příjezdové cestě, krve by se ve mně nedořezal. Ve svitu vysoké pouliční lampy totiž stálo luxusní černé ferrari.

Hech, ferrari s vrnícím motorem a dveřmi od řidiče otevřenými dokořán.

Zamračila jsem se a plaše pokročila blíž.

„Jsi to ty..."

Jako by do mě uhodil blesk a má kolena proměnil v nepoddajnou ocel. Přestože se v onom mužském hlase odrážely stopy alkoholu, přestože jeho majitel byl víc než jen trochu pod jeho vlivem, poznala jsem jej. Ostatně... Asi bych jej poznala za všech okolností.

Louis.

Obrátila jsem ve zlomku vteřiny.

Ano, stál tam. Stál ve stínu našeho rodinného domku, a když se vrávoravě dostal do kuželu jasného světla, všechny případné pochyby zmizely jako pára nad hrncem.

Louis. Ten Louis. 

Moje láska...