IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 8

"Jsi strašně napjatá, vážně se cítíš dobře? Můžeme se vrátit," promluvil cestou. Věděla jsem, že bych se měla zbavit toho strachu, jenže to tak snadné nebylo.

"Už je mi fajn," otočila jsem k němu hlavu. "Jen jsem ještě trochu roztřesená, mám od rána divný den."

"Mně se můžeš svěřit se vším, to víš, ne?" pevně mě objal kolem ramen, a než jsem stačila odpovědět, vynořil se před námi statný dlouhán s fotoaparátem v rukou. Cukla jsem sebou a instinktivně začala hledat možný úkryt.

"Co blázníš?" šeptnul Louis zmateně. "Nikdy ti paparazzi nevadili, o co jde?"

Bezva, stále zapomínám, kdo nyní jsem. Musím si to nějak vtlouct do hlavy!

"O nic," pohodila jsem vlasy a snažila se chovat, jako že jsem na blesky a kamery zvyklá. Což dalo nesmírnou práci. "Zprvu mě to trochu vystrašilo, ale už jsem v pohodě. Lou, odpusť mi mé chování, zkusím se dát pořádně dohromady..."

Propaloval mě zmateným pohledem, pod kterým jsem se zmenšovala a zmenšovala. Nebo jsem aspoň měla takový pocit. Tak jsem ho obdařila bezstarostným úsměvem a poté se otočila k novináři, přešlapujícímu pár kroků před námi.

"Mohli byste mi zapózovat?" začal tím vtíravým tónem, který jsem nesnášela. Jako by tak lidé dávali najevo, že jen něco potřebují, jinak by se s vámi nezahazovali. Nejradši bych mu pěkně od plic řekla vše, co si o něm a jeho práci myslím, avšak neudělala jsem to. To by mou už tak dost zamotanou situaci zamotalo ještě víc.

A tak jsem mlčela a nechala mluvit Louiho. "Jistě, žádný problém..."

Přitulila jsem se k němu a objala ho kolem krku. Cítila jsem jeho ruce na mých bocích, takže se mé srdce znovu zběsile rozbušilo.

Fotografovi stačilo "jen" asi 10 fotek, pak se konečně se spokojeným úsměvem na tváři odporoučel. Dívala jsem se za ním dlouho a stále se zlostně mračila. Jak vůbec může mít na něco takového žaludek? Vždyť oni kolikrát ničí lidem životy, vydělávají na jejich neštěstí.... Dělalo se mi z toho zle.

"Jak to můžeš vydržet?" ujelo mi. Sakra, měla bych si dávat pozor na pusu! Louis na mě chvilku přepadle koukal, ale nakonec odpověděl. "Ty se chováš, jako by tě nikdy nikdo nevyfotil. Vždycky jsi mi přece tvrdila, že sis zvykla, navíc když příležitostně pracuješ jako modelka..."

Skousla jsem ret a začala neklidně podupávat nohou. Budu-li se často dostávat do takových situací, určitě se zblázním.

"To sice jo, ale ty jsi prostě vystaven mnohem většímu tlaku," vyhrkla jsem to první, co mě napadlo. Za žádnou cenu jsem se do toho nechtěla zamotat. Mluvila jsem pomalu a slova co nejvíc protahovala, abych získala čas vymyslet něco dalšího. "Takže občas mě ještě překvapí, jak se s tím vyrovnáváš..."

K mé úlevě mu napětí z tváře zmizelo. Usmál se a letmo mě políbil. Žilami mi začal proudit oheň.

"Tohle jsi mi ještě nikdy neřekla," šeptnul. Proklínala jsem svou neschopnost umět se přetvařovat. Asi bych měla radikálně změnit své chování. No.... Jenže jak?

"Omlouvám se podruhé," povzdechla jsem si. "Pokud budu v následujících dnech kecat blbosti, promiň mi..."

"Jaké blbosti?" jeho objetí zesílilo. "Naopak. Líbí se mi, jak dneska mluvíš..."

Zvedla jsem k němu hlavu. A bum. Znovu jsem se v jeho očích ztratila.