IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 141

Krásné úterní odpoledne! Máme tu další díl našeho velkého románu, pevně doufám, že se bude líbit... Já chci opět poděkovat za tu úžasnou podporu, již vyjadřujete nejen mně, ale především tomuto příběhu. Upřímně jsem nikdy ani nesnila, že by se mohlo IWBWY někomu tak moc dostat pod kůži. Ale pro mě osobně to je největší odměna, jakou bych si vůbec mohla přát.
ENJOY IT, THX!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Hodnou dobu jsme se jen měřili pohledy. Můj tep zrychloval, dosahoval snad života ohrožující hranice, a plíce se marně pokoušely zkrotit tu neuvěřitelnou spoustu vzduchu, jenž se do nich hrnul.

Nejradši bych se štípla do kůže a ujistila se, že se v mé hlavě právě neodehrává jen nějaký hodně živý a hodně podlý sen. Těžko jsem se s nastalou situací vyrovnávala. Tohle... To bylo něco, o čem jsem možná kdesi v koutku duše snila, nicméně skutečně si nepřipustila, že by se to mohlo stát. Vždyť přece... Louis a v Čechách? U mě v Čechách? Snad větší absurdita než ona nedávná proběhnuvší zkušenost.

„Vypadáš pořád stejně," zašeptal znenadání, aniž by se byť o milimetr pohnul. Pořád ležel na boku, na první dojem klidný a soustředěný, nicméně v očích mu plál těžko opominutelný oheň. Jenž mne spaloval. Opět. Naše setkání připomínalo každou společně strávenou vteřinu, všechny pocity vypluly z hlubin mého nitra na povrch.

„Stejně jako v mých vzpomínkách. Nebo... představách?" Na konec přidal nenápadný otazník, v hrdle mu dokonce zabublal nervózní smích. Plně jsem jeho nejisté rozpoložení sdílela. A vnímala všemi smysly.

„Nevím," projel si rukou vlasy a převrátil se na záda, zrak upřen do stropu. Uvítala jsem onu změnu. Pod tíhou těch čistých modrý očí, které by mě donutily snad úplně ke všemu, bych nedokázala vůbec myslet.

„Všechno je to šíleně matoucí..."

Sykla jsem, přehodila si přes ramena deku a napevno se do ní zabalila. Pořád jsem tam strašila ve volném pyžamu, což nepředstavovalo právě outfit, v němž bych se ráda předváděla před klukem. Zvlášť klukem, do něhož jsem byla po uši zamilovaná.

„Chceš kafe?" vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě. Můj hlas připomínal naříkání zraněného dravce, hrdlo rozdíral písek.

Obrátil ke mně tvář.

V duchu jsem stačila pomalu napočítat do pěti, než odpověděl. „Prosím. Začíná mě neuvěřitelně třeštit hlava."

Chtěla jsem povědět něco o opici, nicméně na poslední chvíli od tohoto plánu upustila. Zakoktala bych se, ztrapnila, brzy ztratila nit. Jelikož bylo zřejmě jen otázkou času, než se úplně a definitivně zhroutím. V každé další uplynulé vteřině mě přemáhal pláč, nejradši bych se svezla na kolena a začala pěstmi mlátit kolem sebe.

Nakonec jsem tudíž jen neurčitě trhla rameny a vydala se do kuchyně. Záda nahrbená, hlava sklopená. Tak nějak museli odsouzenci za dob anglických králů chodit na popravu.

Louis mě po celou dobu upřeně sledoval. Vnímala jsem jeho pozornost naplno, po celém těle mi přebíhalo mrazení, skoro jako by má pokožka elektrizovala.

Bruno ležel ve svém pelechu, hlavu opřenou o jeho měkký kraj, a s nastraženýma ušima zkoumal, co se bude dít. Ačkoli z obýváku slyšel hlas naprosto cizího člověka, nezvedl se. Což by za normálních okolností neprošlo. Každý jiný host by musel snést ranní vítací rituál, ovšem toho dne můj pesan nic podobného udělat nehodlal. Zajisté i on sám cítil napětí, jímž se ovzduší v přízemí stačilo naplnit.

Vyndala jsem ze skříněk dva hrnečky, odsypala do nich po odměrce kávy, a zatímco se voda v konvici vařila, já se zapírala o kraj linky a prsty neklidně bubnovala do jejího povrchu.

Sakra... Hlava mi šla kolem. Běžně má fantazie fungovala na plné obrátky, ale tehdy jsem si v představách nedokázala vytvořit ani jeden scénář toho, jak situace s Louim bude pokračovat. Pravdou však je, že jsem se příšerně bála. Tak jako snad nikdy ve svém dosavadním životě. Prošla jsem si už mnoha věcmi. Ostatně, Tommo taky. A podepsaly se na mně. Od svého návratu do Čech jsem fungovala na úplně jiné úrovni...

Z přemýšlení mě vytrhlo naléhavé zvonění telefonu. Lekla jsem se, až jsem nadskočila, a prsty poslepu hrábla po mobilu.

Ajéje. Mamka.

Zhluboka jsem se nadechla a se skousnutým rtem hovor přijala. Oprášit herecké nadání. A to hodně rychle. „Ahoj, mami!"

„Zlato," zašveholila zvesela. „Jak se máš? Všechno v pořádku?"

Střelila jsem pohledem přes rameno. Louis seděl na pohovce, ruce spojené v klíně, a stále na mě zíral. Upřímně bych po něm nejradši něco hodila. Copak si vážně neuvědomoval, jak mi to dělá strašně těžké?!

„Eh, jasně," zalhala jsem s obrovským knedlíkem v krku. „Zvládáme to, nedělej si starost..."

Hanba mě fackovala, a když jsme asi po pěti minutách hovor ukončovaly, plály mé líce jako dvě pochodně. Nikdy jsem našim nelhala.

Až do tohoto dne.

S povzdechem jsem zalila kávu, na tác přidala cukr a smetanu a s celým tím nákladem se vydala zpátky do obýváku. Deku jsem byla nucena zavázat si pod krkem, nechtěla jsem se vzdát její ochrany, ovšem gravitace zradila. Přesně ve chvíli, kdy Louis vyskočil s úmyslem mi pomoci, spadla měkká látka na podlahu.

Zastavil uprostřed kroku, zaražený výraz ve tváři, oči v údivu vykulené. Jak ráda bych se propadla pod zem! Už od nočního incidentu šla celá má existence do háje...

„Ani slovo," sykla jsem.

K mému nesmírnému údivu Lou nechápavě zamrkal. „Promiň?"

Protočila jsem panenky, doslova mu tác s kávou vrazila a sklonila se pro deku, do níž jsem své tělo opět zahalila. „V pyžamu normálně návštěvy nepřijímám." Nemohla jsem si odpustit lehce kousavý podtón, zřejmě jsem se jím tak trochu chránila.

„A není to škoda?" zareagoval k mému překvapení s lehkou provokací v hlase.

Nevěřícně jsem k němu vzhlédla.

„Červenáš se," zkonstatoval věcně. „Moc mi takový pohled chyběl..."

„Ehm," odkašlala jsem si a opatrně se kolem něj protáhla. „Měli bychom si vypít to kafe, aby nevystydlo."

Změna tématu jej nepřekvapila. Mlčky mě následoval a tác položil na konferenční stolek. To všechno bez jediného slova, jediného vybočení z nalajnované reality.

I horký nápoj jsme srkali s pohledem upřeným do vlastního hrnečku, nevyměnili jsme si ani tu nejubožejší poznámku.

„Takhle to asi nepůjde," houkl zhruba po deseti tíživých minutách. Jistě bych je zařadila mezi to nejhorší, co jsem za svůj život zatím prožila.

„My dva si musíme promluvit!"

Napřímila jsem ramena a zhluboka se nadechla. „Fajn... Tak co kdybychom se vydali ven? Myslím, že procházka nám trochu pomůže."

* * * * * * * * * * * * * * * * *

PS: Zbývající díly bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky. Nedokážu uvěřit, že už konec klepe na dveře. Tolik let se mnou tento příběh kráčel životem... No, nebudu předbíhat, nechci být sentimentální, toho si užiju dost u finálové části =D Ale chystám spoustu dalších projektů, pevně doufám, že mi zachováte přízeň ♥ Díky za vše!