IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 96

K dřevěnému stavení jsme doklopýtali přesně ve chvíli, kdy oblohou na horizontu projel klikatý blesk, následovaný ohlušujícím hromem. Z nás obou doslova crčely proudy vody, počínaje našimi kapucemi a konče čvachtáním v botách. Chtěla jsem jen usednout u krbu plného praskajících polen.

Vklouzli jsme vchodovými dveřmi do přívětivého tepla nízké budovy. Ihned za prahem se nacházela stařičká oprýskaná recepce, za níž se hrbila postarší dáma se silnými brýlemi na špičatém nose. V celém prostoru se vznášela konejšivá atmosféra, začala jsem se pomalu uklidňovat.

"Oh, dobré odpoledne," zvedla k nám pohled. Zvesela se usmívala, na ramenou jí seděl rudý vlněný pléd. "Hrozné počasí, že? V tom se nedá ani procházet po okolí." Sklouzla očima k našim propleteným prstům a naklonila hlavu. "Ta průtrž vás zastihla na procházce, že?"

Louis přikývl, zatímco já se začínala třást zimou. "Jedno odpoledne se rozhodneme vypadnout z města a takhle to skončí."

"Holčičko," obešla paní majitelka pult a stanula přede mnou, "celá se chvějete! Počkejte, donesu vám oběma něco na sebe. Sice už to dávno vyšlo z módy, ale účel zahřátí ony věci splní. Hned jsem zpět." S tím zmizela za korálkovým závěsem vedle recepce.

"Co kdybychom tu zůstali do zítřka?" přišel najednou s nečekaným nápadem. "Nevěřím, že v dohledných hodinách přestane lít. A abych byl upřímný, nechce se mi svěřovat život taxikáři, který třeba neudrží auto na kluzké vozovce."

Mileráda jsem souhlasila. Přestože mi bouře stále naháněla hrůzu, nádech romantiky jsem popřít nedokázala. "Souhlasím. Ale... Nebudou mít kluci starost?"

"S nimi bych si hlavu nelámal. Vsadím se o cokoli, že si naší nepřítomnosti ani nevšimnou."

V té chvíli se vrátila hostitelka. V náruči držela spoustu látky v různých barvách, kterou mi hrdě vrazila do rukou. "Vyberte si, co vám bude nejvíc sedět. Běžte do pokoje číslo sedm, je v prvním patře úplně na konci chodby. Zapalte si oheň v krbu, vše je tam připraveno."

Všechno to vychrlila na jedno nadechnutí, vteřinku trvalo, než jsem si všechny informace poskládala dohromady. "Ehm, moc - moc děkujeme. Um...Jsme - jsme vám vděční."

Žena se zeširoka usmála, bavíc se mým rozpoložením.

"Tak pojďme," vzal mě Louis něžně pod paží, "ať se nenachladíš."

Dřevěné schody pod našimi kroky žalostně sténaly a spolu s hlasitými hromy působily dojmem jak z nějakého televizního hororu. Nepřála jsem si nic jiného než shodit to promočené oblečení a zabalit se do čehokoli suchého, i kdyby to měl být pytel od brambor.

Nahoře se můj společník dal bez váhání doleva. Poslušně jsem ho následovala, vnímajíc jen to, jaká je mi zima.

"Skoč se převléci," broukl, jakmile vzal za kliku dveří s číslem sedm. "Já zatím rozdělám oheň, ať se rychle zahřejeme."

Přikývla jsem, ale na víc se nezmohla, jelikož sáhl po vypínači a místnost se zalila jemným světlem. Odzbrojilo mě, co jsem viděla.

Maličký pokoj s obrovskou postelí, krb a huňatý fialový koberec natažený před ním. Dlouhá viktoriánská pohovka pod velkým oknem lákala k usednutí a konferenční stolek se doslova prohýbal pod starými knihami.

"Kouzlo předměstských penzionů," šeptnul, ohromen stejně jako já.

Překročila jsem práh, jakousi pomyslnou hranici, jež vytvářela náš vlastní svět. A rozhostil se ve mně klid.

"Jdu na sebe hodit něco suchého," usmála jsem se a zamířila k postranním dveřím, za nimiž se měla skrývat koupelna. Aspoň jsem v to doufala.

Lou s úsměvem přikývl a rovnou klesl před krbem na kolena.

Sotva za mnou cvakla klika a náhradní oblečení se mi povedlo odložit pod umyvadlo, stáhla jsem si promočenou bundu i s mikinou a trikem. Když jsem to vše ale chtěla odhodit na podlahu, z kapsy černé bundy na zem s cinknutím vypadl žlutý kámen na nenápadném řetízku.

Citrín od Amelie.

Žaludek mi udělal úctyhodné salto.

Jak... Jak se tam jen dostal? Nevzpomínala jsem si, že bych ho vyndávala z toho plátěného sáčku a odnášela z pokoje. To přece...

Nahnalo mi to strach. Hodně strachu.

Zavrtěla jsem hlavou, citrín položila na umyvadlo a pustila ledovou vodu. Místo chladu na kůži jsem cítila mrazení ve všech útrobách. A nebylo to právě nejpříjemnější. V prostoru koupelny se vznášela hrozba.

Opláchla jsem si obličej, kamínek skryla do kapsy mokrých džínů a snažila se soustředit na to, co nám dala paní majitelka. Hlavně svůj mozek zaměstnat...

Musela jsem se usmívat. Bylo toho požehnaně. Mě však zaujala stará kostkovaná košile s krátkým rukávem, několikerým vypráním značně vybledlá, a pletené legíny se zvláštním vzorem. Nedokázala jsem přesně určit, jaký záměr se výrobci honil hlavou, když ten kousek vymýšlel, ale má fantazie si okamžitě začala kreslit vlastní obrázky. Ve složitých obrazcích jsem rozeznala křídla, mraky, sluneční paprsky...

Zavrtěla jsem hlavou. Představivost mě opět odnesla do vlastního světa.

Natáhla jsem přes sebe suché oblečení a zhluboka se nadechla. Všechno to vonělo po levanduli, která mě vždycky spolehlivě uklidnila. Pytlíček jsem dokonce měla i doma v ložnici vedle polštáře, aby se mi lépe usínalo.

Jakmile jsem vpadla zpátky do pokoje, přivítalo mě tlumené praskání dřeva v krbu. Okna naštěstí stínily těžké závěsy, tudíž jsem neviděla, jak oblohu venku křižují blesky. Po stěnách tančily odlesky plamenů, jejich jazyky se ke mně natahovaly. Scéna jako vystřižená z nějakého filmu.

"Vypadáš skvěle," zazubil se Louis, stále klečící na koberci. "Je škoda, že normálně takové oblečení nenosíš."

Sklouzla jsem pohledem po svém outfitu a nechala si pro sebe, že takový styl je můj nejoblíbenější. Další věc, v níž jsem se od Eleanor lišila.

"Možná začnu," vydechla jsem nakonec a obdařila ho uvolněným úsměvem. Bojovala jsem s potřebou odhodit přetvářku a na chvíli být sama sebou. Bála jsem se, že tím všechno zamotám ještě víc.

"A najde se tam i něco pro mě?" vyskočil svižně na nohy, jednou paží mě objal kolem pasu a tou druhou mi z tváře odhrnul pramen mokrých vlasů. Stále jsem se cítila jako ten první den. Všechno bylo stejně silné. Kdybych... Kdybych měla víc času, změnilo by se něco?

"Určitě," odpověděla jsem konečně na jeho otázku. "Nechala jsem oblečení na vaně, fakt je z čeho vybírat."

"Hned jsem zpět."

Jakmile jsem osaměla, zhroutila jsem se na koberec před krbem. Kolena už mě dál neunesla. Proti vlastní vůli se mi do myšlenek vkradly úvahy nad citrínem. Jak se mi jen dostal do kapsy? Byla jsem si naprosto jistá, že jsem ho nechávala doma. Schovaný v horní koupelně.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Já tenhle příběh fakt miluju... Napsala jsem toho hodně, ale IWBWY patří na mém osobním žebříčku až na samotný vrchol. Což je asi jeden z důvodů, proč jsem jej ještě nedokončila. Nějak se s ním nedokážu rozloučit. Ale brzy budu muset... 

Chci vám všem strašně moc poděkovat za veškerou vyjádřenou podporu. Každý jeden komentář mi na tváři vykouzlí úsměv plný dojetí i radosti. Díky vám vím, že můžu tento výtvor považovat za v něčem výjimečný. A TO JE TA NEJVĚTŠÍ ODMĚNA...

Děkuji i za vaše SLEDOVÁNÍ. Cítím se pokaždé poctěna... =3 Což je i důvod, proč je ráda oplácím ;o) LOVE YA!