Part 69

2.2K 182 11
                                    

Netuším, jak dlouho jsem tam tak bezmocně přešlapovala a tupě zírala do zdi. Damien mě uměl bezvadně vykolejit, doma v Čechách tohle dokázalo jen pár lidí. A tady to svede strážný anděl. Hmm... Strážný anděl. Ne, na to si nezvyknu.

Upoutal mě pohyb u postele. Louis trochu poposedl, jen aby mi mohl být blíž. Rty se mu pohybovaly, jistě pronášel spoustu uklidňujících slov. Které však já v té chvíli neslyšela. Myslela jsem na všechny ty dny, již jsem už v Londýně strávila. Ach jo. Jediným pozitivem na tom všem byl Louis.

Pousmála jsem se, a aniž bych si to uvědomila, do ticha jsem pronesla: "Miluju tě, Louisi Tomlinsone."

Lou sebou viditelně škubnul. "Slyšels to?"

"Co?" opáčil nepřítomně Niall.

"Jako by tu někdo promluvil... Dívčí hlas."

Srdce se mi zastavilo. Zase? Co se to jen děje? Doopravdy mě slyší, nebo má z vyčerpání halucinace a celé je to náhoda? Sázím na to druhé.

Tehdy se mi celý výjev začal rozmazávat před očima. Jako bych unikala na jiné místo, do odlišného času a prostoru. Než jsem se nadála, natáhla se po mně temnota.

....

Trochu jsem se zavrtěla.

"El?" dolehl ke mně vzdálený hlas. Něco mi našeptávalo, abych rozlepila víčka a samu sebe přivedla do reality, ale já z nějakého neznámého důvodu nechtěla. Ta nicota mi vyhovovala, držela dál veškeré chmury a starosti. Což se mi líbilo. Nebo aspoň myslím...

"El, miláčku!"

Moment, je tohle mé jméno? A proč se při zvuku toho sametového hlasu mé srdce třepotá jako křídla právě vylíhnutého motýla?

Chvíli trvalo, než nade mnou otupělost přestala mít navrch. Pak se mi vše vrátilo s neuvěřitelně silnou razancí. Věděla jsem, kdo jsem, věděla jsem, kým jsem. A toužila se propadnout zpátky do nevědomosti.

Nebylo mi v té temnotě líp?

Odpověď je jasná.

Ačkoli mě to stálo veškeré přemáhání, donutila jsem se oči otevřít. A hned toho litovala. Přestože v ložnici svítila jediná lampička na nočním stolku, světlo mi způsobovalo migrénu. Má paže vystřelila a instinktivně se snažila mě ochránit. Udělala bych cokoli, abych unikla té nesnesitelné bolesti.

"To je dobré," konejšil mě Louiho hlas. "Všechno bude dobré."

Zkusmo jsem se zhluboka nadechla. A zalitovala toho. Žaludek mi totiž udělal salto, za které by se nemusel stydět ani ten nejlepší akrobat. Kdybych ho měla plný, dopadlo by to zle.

"Jsem tu," broukal mi stále můj společník konejšivě. "Hlavně klid, máš tolik času, kolik potřebuješ."

To právě nemám!" toužila jsem zakřičet. Ale hlasivky mě neposlouchaly, nedokázala jsem vydat žádný zvuk. Přitom bych toho výjimečně byla schopná. Asi jsem ještě pořádně nepřemýšlela, jelikož jinak by mi došlo, že mě napadla naprostá hloupost. Z toho bych už nevybruslila.

Znovu jsem si zcela jasně uvědomila, v jak šílené situaci se nacházím, dokonce mi hlavou bleskla i vzpomínka na konverzaci, již jsem před minutou vedla s Damienem. Na tu přehnanou nesmyslnou konverzaci. Kdybych si ji jediným úderem z paměti vymazala, s největší radostí si dám pecku pánvičkou.

"Jak dlouho jsem byla mimo?" zasípala jsem. Vůbec jsem svůj hlas nepoznávala. Kdo si ho se mnou vyměnil?

"Dlouho ne," odpověděl zdráhavě.

"A jak jsem se sem dostala?" pokračovala jsem v kladení otázek. Měla jsem hlavu jako střep. Sice jsem se nikdy neopila, ale odhaduji, že takhle se lidé cítí po flámu plném alkoholového opojení.

Odpověděl mi Niall. Až tehdy jsem si uvědomila jeho přítomnost, se studem přiznám, úplně jsem na něj zapomněla. "Původně tě chtěl Louis vzít do nemocnice, ale když si vzpomněl, jak to s tebou zamávalo minule, naložil tě do taxíku a odvezl domů. Zavolal jsem doktora, vůbec se od tebe nechtěl hnout." Došlo mi, že poslední větou se blonďák snažil prolomit dusnou atmosféru, možná se Louis měl naoko uraženě bránit, ovšem on jen seděl a starostlivě mi hleděl do tváře. Bledé líce mi zalil silný ruměnec.

"Díky," šeptla jsem a patřilo to pouze Louimu. Natáhl se a silně si mě k sobě přivinul. Byla jsem příliš unavená na to, abych si dělala starosti. Což se možná brzy ukáže jako chyba.

"No," zamumlal Niall, "nechám vás tu o samotě."

Sledovala jsem ho, pozorně, aby mi neušla ani ta nejnepatrnější změna v jeho obličeji. Těsně předtím, než zmizel na chodbě, se ty modré oči upřely na mě. Bleskla mu v nich neznámá emoce, přesně taková, která vám v hrudi spustí zvonkohru. Jako by chtěl něco říct, vážně jsem očekávala, že promluví. Ale ať už jsem si myslela cokoli, zřejmě jsem se zmýlila. Místo jakéhokoli slova za sebou potichu zavřel a ponořil se do útrob ztichlého bytu.

"El, co se to v poslední době děje?" vytrhl mě z přemítání Louiho obavami podbarvený hlas. Znovu se ozvalo mé hořekující svědomí, ovšem nějak se mi ho podařilo ignorovat. Projednou. "Na jednu stranu ses hrozně změnila a já jsem za to šťastný. Ale na tu druhou ti není vůbec dobře, bojím se o tebe."

Povzdechla jsem si. A to neví ani polovinu. Netuší, že mdloby mají tu moc přenést mě mimo mé tělo a já tak můžu vidět spoustu věcí z jiné perspektivy. Neví, že ve skutečnosti nejsem Eleanor... Ne, a nic z toho nesmí nikdy vyplout na povrch. Nechal by mě zavřít do blázince. I když je to asi jedno, nepohnu-li nějak se svou situací, stejně jsem ztracená.

* * * * * * * * * *

♥ THANX ♥

IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENOKde žijí příběhy. Začni objevovat