IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 77

Sotva mi došlo, co se uvnitř stalo, že Ameliu už nikdy neuvidím, cítila jsem se na pokraji smrti. Bolest plížící se útrobami byla příliš velká pro jednoho člověka, nevěděla jsem, jak dlouho ji zvládnu snášet.

Rozplakala jsem se jako nikdy.

"Pojď ke mně," přivinul si mě Louis do náruče. "Jen se vyplač, holčičko. Zmírní se to, slibuji." I v takovém rozpoložení jsem si jasně uvědomovala, jak neskutečný vděk k němu pociťuji. Nesliboval, že to přejde, jelikož nechtěl lhát. Sám nejlépe věděl, jaké to je snášet rány osudu.

Letmo jsem k němu střelila pohledem. I jemu se zrak leskl, zadržoval slzy a spodní ret se trochu chvěl. Pohladila jsem ho po tváři. "Děkuju, žes tu byl se mnou."

Zavrtěl hlavou. "Jen," polkl, "kdyby to bylo při jiné příležitosti a ne..." Větu ani nedokončil, hlas se mu zlomil. Přesně jsem věděla, jak se cítí. A nejhorší bylo, že jsem se nezmohla na žádnou odpověď. Natolik mě to celé vzalo.

"Je pryč," šeptla jsem. "Napořád..."

Věděl, že je jen otázkou vteřin, než se mu před očima zhroutím. Omotal své paže kolem mě a tvář zabořil do mých vlasů. Všechny slzy se mu vpíjely do mikiny, nestačila jsem se divit, kolik krůpějí jsem schopná vyplakat.

"Promiňte," vyrušil nás po pár minutách měkký hlas se slabým přízvukem. Odhadovala bych ho na německý. "To vy jste byli u toho... no... Když paní Amelia skonala?"

Rozbrečela jsem se ještě víc, tudíž musel odpovědět Louis. "Ano, to jsme my."

V té chvíli jsem unavené oči zvedla. U naší lavičky nervózně přešlapovala drobná dívka v sesterském stejnokroji, avšak pohled neupírala na Louiho, což je div. Kdepak, koukala na mě. Jako by znala veškerá má tajemství.

"Děje se něco?" pokračoval můj společník. Zřejmě vycítil onu napjatou atmosféru.

"Něco pro vás mám," sáhla do kapsy a opatrně vyndala jakýsi dopis. Bez váhání ho podala mně. "Amelia chtěla, abyste tohle dostala."

Převzala jsem si ho. Ruka se mi třásla, když jsem se dívala na krémovou obálku se zlatým zdobením. Poslední, po čem jsem toužila, bylo otevřít ji. Netuším proč, něco hluboko zasunutého v mé mysli mě od toho zrazovalo.

"Jak ale víte...?" Ani jsem to nedopověděla, nešlo to. Ale věděla jsem, že neznámé nevyřčený význam dojde.

A měla jsem pravdu. Pousmála se a pomalu vysvětlovala. "Přivezli ji před pár hodinami, avšak když se dala trochu dohromady, žádala po mně papír a tužku. Vysvětlila mi, komu mám dopis předat, pokud..." Zmlkla, zjevně se nechtěla dotknout bolavého místa. Proto tu část úplně přeskočila. "Věděla, že za ní přijdete, jinou možnost si vůbec nepřipouštěla."

Mačkala jsem ten slabý papír, usilovně k sobě tiskla rty a snažila se zastavit další slaný vodopád.

"Děkuju," šeptla jsem nakonec. Dívka soucitně přikývla, naposledy se na nás podívala a odešla zpátky do nemocnice.

Zhluboka jsem se nadechla.

"No," prolomil Louis ticho, "zajdu nám aspoň do automatu pro něco k pití. Přece jen už je docela pozdě večer a my musíme ještě chvilku vydržet."

Nepatrně jsem se pousmála. Nechával mi prostor, abych si poslední připomínku Amelie vychutnala o samotě. Byla jsem mu vděčná. V nejmenším jsem totiž netušila, co mě po rozlepení obálky čeká.

Když mi zmizel z dohledu, utřela jsem vlhké líce a konečně s bušícím srdcem nakoukla dovnitř. Nacházelo se tam několik složených papírů, jeden z nich starší a zažloutlý.

Zaměřila jsem se na ten čerstvě napsaný.

Byl to dopis.

"Drahá Petro," stálo tam. Jen tato dvě slova byla jako dýka do srdce. "Pokud dostanete můj dopis, znamená to, že jsem už někde jinde. Někde, kde je mi lépe. Nesmutněte, prosím. Můj čas se naplnil. Ale vy ho máte ještě spoustu, nezahoďte nic z toho, co je vám nabízeno. Vše se děje z nějakého důvodu. Když jste dnes odešla z mého krámku, navštívil mě Damien, váš strážný anděl. Snaží se na vás dávat pozor, máte v něm oporu. Konečně mi ukázal, jak doopravdy vypadáte. A víte co? Vzbuzujete v druhých důvěru, máte přívětivý obličej. Vím, že jste se většinu svého života schovávala. Už to nedělejte. Lidé jsou různí, stejně jako svět kolem nás. A každá bytost v něm má své místo. Jsme si rovni, a jestliže si to někdo nemyslí, pak se dá popsat jako hanba lidskosti. Ti vám za slzy nestojí, myslím, že jste jich už kvůli nim prolila dost. Začala vám nová kapitola. A přestože si to nemyslíte, dostanete se domů, uvidíte. Karty se obrátí, čeká vás nekonečné štěstí." Pousmála jsem se. Ta slova působila jako rajská hudba, avšak já jim nevěřila. Z pohádek jsem vyrostla. "V obálce mám pro vás ještě něco. Tu fotku jsem objevila při svém nedávném bádání v jednom malém archivu."

Než jsem pokračovala, rozhodla jsem se snímek vytáhnout.

Držela jsem v rukou onen zažloutlý starý papír. A jakmile jsem ho rozvinula, srdce se mi v hrudi zastavilo.

To přece není možné!

Z fotky jsem se usmívala já. Nikoli Eleanor, nýbrž já tak, jak jsem se narodila. Jen s tím rozdílem, že jsem tam měla vlasy vyčesané do složitého drdolu, šaty s krajkou a límečkem až ke krku a kolem něj velký medailon.

A jako by to nestačilo, toto mé staré já bylo zavěšeno do vysokého chlapce s Louiho obličejem. Na hlavě mu seděl klobouk a na těle oblek šitý na míru. Mohlo nám být okolo pětadvaceti, ze zašlého snímku se to dost dobře poznat nedalo.

Oba lidé na obrázku se tvářili... šťastně. Z očí jim sálala láska, jejich postoje naznačovaly hloubku citů, které k tomu druhému chovali. Až mě píchlo u srdce.

Vrátila jsem se k dopisu. "Ta dívka se jmenuje Pat Montgomeryová, chlapec Lanc Tybalt. Brali se v roce 1832 kousek odtud, na předměstí Londýna. Myslím, že ta kaplička stále ještě kdesi v lesích stojí. Respektive její zbytky. Vidíte tu podobu? Pro mě jasný důkaz toho, že jste si s Louisem souzeni."

Zahleděla jsem se na snímek znovu. Neuvěřitelné... Vyjma šatů to vypadalo, jako by fotografii někdo pořídil dnes.

"Takže přestože myslíte, že vás obklopují jen dlouhé stíny, není to pravda. Slunce čeká na konci každé cesty temným lesem, jen musíme vytrvat. Ve vašem případě to platí dvojnásob. Ať na vás můžu být hrdá a jednou požehnat vašemu miminku. Bůh vás opatruj, děvenko. A kvůli mně neplačte, každá živá bytost jednou dospěje ke svému cíli. To je na světě ta jediná spravedlivá věc."

Ameliin podpis už jsem nepřečetla, rozmazaly ho mé slzy, které tiše dopadaly na papír. Kolem uší se mi proháněl jemný vánek, jinak nebylo slyšet nic. Svět se na chvíli zastavil a poskytl minutu truchlení zlomené dívce, která právě přišla o někoho blízkého. A sama nyní netušila, co by si měla počít dál.

* * * * * * * * * * * * *

Je to už docela dlouho, co jsem příběh začala psát. A když jej nyní, s odstupem času, znovu pročítám, nestačím se divit, kde se ve mně takové nápady vzaly. Pevně doufám, že se vám povídka stále líbí, že se dostala do vašich srdcí a vypěstovaly jste si k ní alespoň nějaký vztah. Protože... tohle je má slabost.

Děkuji za veškerý zájem i podporu, jste vážně neskutečné... LOVE YA!

PS: Jak si myslíte, že příběh dopadne? ;o)