IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 41

"Vítejte doma!" vyšli nám kluci v ústrety, sotva za námi zapadly domovní dveře. Nedokázala jsem se na ně dívat stejnýma očima. Netuším, co se to se mnou stalo, ale udála se ve mně jakási změna. Zvláštní, náhlý proces, který se začal už v noci na ranči. Když mě jakýsi podivný hlas nalákal v bouři do lesa. Nechápu, jak jsem ho vůbec mohla poslechnout.

"Jak se cítíš?" naklonil Zayn hlavu, jeho pronikavé hnědé oči jako by mi viděly až do nitra duše. Což mě až překvapivě snadno znejistělo. Netoužila jsem po ničem jiném než zalézt do postele, přetáhnout si přes hlavu peřinu a zbytek dne prospat. Co zbytek dne, zbytek svého života...

"Bylo mi líp," vykouzlila jsem něco jako úsměv. Sice naprosto vyčerpaný, avšak pořád úsměv. "Ovšem zvládám to, snažím se. Budu v pořádku."

"Mrzí nás, že jste si nemohli pobyt na ranči pořádně užít," vložil se do toho ještě Hazza. Jemu naštěstí odpověděl Louis. Další rádoby bezstarostná slova bych asi nezvládla. "Naopak, včerejšek jsme si užili naplno. Celé odpoledne jsme jezdili na koních."

Kluci všichni do jednoho vyprskli smíchy. "TYS jezdil na koni?" vyhrkl Niall, na poslední slovo vložil zvláštní důraz. Přese všechno jsem se musela uculit též. Bavilo mě to jejich kamarádské rýpání, nesčetněkrát jsem doma uvažovala, jaké vztahy mezi nimi asi doopravdy panují.

Můj společník se zatvářil naoko uraženě. "Snad tě to nepřekvapuje?"

"Překvapuje!"

Louis šťouchl blonďáka hravě do ramene a ten se na něj poté vrhnul. Strkali se, chechtali a naše skupinka na chvilku vypadala jako úplně obyčejná parta kamarádů. Ovšem jen na chvíli. Velmi brzy mi znovu došla ta absurdita. Hlavně nemyslet na pravou Eleanor, jinak se klukům složím před očima. Už přece vím, co se mnou tyto úvahy dělají.

"Kluci, omluvte mě, prosím," ozvala jsem se slabým hláskem, "jen pokračujte v... tom, co děláte, já si půjdu lehnout, brzy tady usnu ve stoje."

"Doprovodím tě," vysmekl se Lou z Niallova sevření tak hbitě, až jeho kolega skončil obličejem na zemi. Zalapala jsem po dechu a klesla k němu na kolena. "Nialle, jsi v pořádku? Není ti nic?"

Pomalounku ke mně zvedl hlavu. Místo odpovědi však jen studoval mou tvář, věděla jsem, co ho tak zaujalo. Mé zelené oči. Které nepatřily Eleanor.

Pohled jsem odvrátila téměř okamžitě. Zmocnila se mě hrůza. Tenhle kluk je mnohem vnímavější než všichni, které jsem potkala před ním. Co až... Co když mu dojde, že něco skrývám? Ano, celá má situace je jako vystřižená z fantaskního hollywoodského filmu, ale... Sakra, jaké "ale"? Co se vůbec děsím. Nialla nic podobného nikdy nenapadne. Napadne ho možná něco mnohem horšího.

Tato myšlenka mnou projela jako ostří meče. Vyskočila jsem na nohy tak rychle, až se mi zatočila hlava, zamumlala něco vzdáleně podobného omluvě a rozběhla se po schodech do prvního patra. Za sebou jsem slyšela dusot Louiho kroků, ovšem ani na vteřinku jsem nezpomalila. Ne dokud jsem se neocitla v naší ložnici.

Klesla jsem na matraci a složila tvář do dlaní. Čert vem' rozbouřený žaludek, v té chvíli mě mnohem víc trápilo, jak neuváženě jsem se zachovala. Můj úprk jen způsobí další salvu otázek a starostí. Zatraceně!

"Nehodlám se ptát, proč jsi tak najednou utekla," klesl Louis vedle mě, lapajíc po dechu, "ale následoval jsem tě pro případ, že by se ti udělalo špatně."

Beze slova jsem se pootočila a zabořila mu tvář do ramene. Po vteřině plné překvapení mě pevně objal. Konejšil mě a hladil po zádech, držel mě v náruči jako hadrovou panenku, zatímco se mu mé slzy vpíjely do trička. Ignoroval to, stejně tak mně nezbýval prostor o tom uvažovat. Existovala pouze přítomnost, jen my dva. A chvíle vyplněná mými zoufalými vzlyky.

"El, jde-li o ty problémy se srdcem," začal po chvilce opatrně. To jsem se uklidnila natolik, abych se na něj dokázala jasnýma očima podívat. "Netrap se tím! Ne tak moc... Podívej, mohlo se stát něco mnohem horšího. Tohle zvládneme, společně..."

"Já vím," pohladila jsem ho po tváři a ruku na ní nechala o zlomek vteřiny déle, než bylo nutné. Louimu to důvěrné gesto neušlo. Posunul se ještě kousek ke mně a prstem mi přejel po lícní kosti. Pouhý letmý dotek, avšak způsobil mému organismu další kolaps. Celé nitro se rozechvělo, jako magma bublající pod povrchem. Rozklepala jsem se, můj dech zrychlil.

"Proč na mé doteky najednou reaguješ takhle?" zašeptal, s pohledem upřeným na mé chvějící se rty. Už jsem to tělo začínala poznávat. Věděla jsem, že Eleanořiny rty jsou první místo, které prozradí hloubku její nervozity. Proto jsem je stiskla do úzké linky a tomu rozbouřenému modrému oceánu se vyhnula.

"El, mluv se mnou, prosím," uchopil mě jemně za bradu a zvedl ji k sobě. Jak jsem měla rozumně uvažovat, když se mě dotýkal? To prostě nešlo. A on pokračoval. "Pokaždé se roztřeseš, jako bys nebyla na mé objetí zvyklá... Nebo se mezi námi něco změnilo?"

Vytřeštila jsem zrak. Takhle si to vyložit neměl! Mysli, kruci, mysli... "Lou, nic se nezměnilo. Neskutečně moc tě miluju. Ale v posledních dnech se se mnou něco děje. Najednou se na svět dívám jinak. Já... Cítím se jinak. V životě člověka prý nastane několik obrovských zlomů. Možná jsem jedním takovým prošla též."

Neodpověděl. Jen se povzbudivě usmál a vtiskl mi na čelo polibek.

* * * * * * * * * * * * * * *

Díky moc za všechnu podporu! A jestli vám má tvorba zaujala, budu ráda za "FOLLOW", chystám nějaké nové věci ♥