IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 51

"Mohl bych se na něco zeptat?" vypadlo z něj najednou. Tvářil se nervózně, jako by si svými slovy nebyl tak docela jist.

"Nemyslíš, že po všem, co jsme spolu právě probrali, už je každá další otázka naprosto nevinná?" Ano, snažila jsem se to odlehčit. Niall se sice zasmál, ale výraz v očích zůstával vážný. "Jen jestli se budeš takhle smát, až ti tu otázku položím."

Tím ve mně vykřesal jiskřičku hrůzy, která brzy zesílila až do požáru paniky. Navenek jsem se však tvářila naprosto klidně. Nebo jsem se aspoň snažila. "Tak ven s tím."

Napřímil ramena a na jedno nadechnutí vychrlil: "Miluješ Louiho?"

Zapomněla jsem, že bych mu měla dát nějakou odpověď. Úplně. Svým dotazem mě vykolejil. Ten kluk mě svou vnímavostí překvapoval stále víc.

"Promiň mi," vyložil si mé mlčení po svém. "Jenže mně to nedalo."

"To nic..."

"Odpovíš mi?"

Pravdu jsem mu povědět nemohla. Přiznat to nahlas by totiž znamenalo, že jsem v tom až po uši. Že Louise miluju z celého svého srdce. "Eleanor ho miluje."

"Já se ale neptám na Eleanor. Mluvím o tobě, člověku, který se skrývá za touto tváří," naklonil zvídavě hlavu. Nic mu neušlo, neoblafnu ho. Ačkoli přesně o to jsem se snažila, protože se mi nelíbila představa, že o mých citech někdo ví. Tím spíš jeden z Louiho nejbližších přátel.

Pevně jsem držela jazyk za zuby. Nic mu neřeknu!

"To jsem si myslel," protáhl spokojeně. Okamžitě jsem se bránila. "Vždyť mlčím!"

"No právě!"

Bezmyšlenkovitě jsem našpulila rty. Důkaz toho, že jsem se dostala do slepé uličky.

"Po tom všem, čím jsme si během poslední hodiny prošli, mi snad můžeš prozradit cokoli, ne?" použil má slova, jen si je trochu upravil. Neodolala jsem ušklíbnutí. "Teď se ti to hodí, co?"

"Máš zlozvyk zamlouvat témata, která jsou ti nepříjemná."

"Přestaň mě analyzovat, buď tak hodný," vyprskla jsem. Rozebíral mou povahu, poukazoval na ty ne moc dobré vlastnosti, a to jsem v té chvíli vážně nepotřebovala. Máme přece jiné starosti! "Není mi to dvakrát příjemné."

"Promiň," uvědomil si, že mé rozpaky nejsou vůbec hrané. "Jenže přestože ty nejsi El, vypadáš jako ona. Což mi dělá trochu problém. Chápeš, co tím chci říct?"

Přikývla jsem. Bylo mi to jasné. Měl pořád tendenci jednat s Eleanor. A jak se ukázalo, lišily se naše povahy víc, než jsem myslela. Což mi v rozmotání toho spletitého uzlu nepomůže.

"Víš, co je nejhorší?" šeptla jsem po tiché pauze, v níž k nám doléhal jen tikot kavárenských hodin a smích ostatních hostů. "Že já vůbec nevím, jak tu absurdnost vyřešit."

"Chceš to vůbec vyřešit?"

Má brada vystřelila vzhůru. Jak ho to vůbec napadlo?

"Miluješ přece Louise, ne? Bylo by logické, kdyby ses rozhodla zůstat takhle. Přijmout její život. Přece by ses s tím srovnala, ne?"

Zkouší mě? Doopravdy si myslí... tohle?! "Je vidět, že mě neznáš."

"Promiň!" poposedl blíž. "Petro, nechtěl jsem se tě dotknout."

"Ale dotknul," nesnažila jsem se ani nic předstírat. "Nikdy bych podobnou věc nebyla schopná udělat! Ukrást někomu život? Už nevidět své nejbližší? Kdepak..."

Niallovi se tvář stáhla v bolestné grimase. "Když to podáš takhle, je to vážně hrozné."

Bezva, chtěl ve mně vyvolat pocit viny? Grh!

"Prosím, zapomeň na to, co jsem řekl. Moc se omlouvám. Ale na mou obranu, 90% lidí by využilo toho, co se ti stalo."

"Možná," zahleděla jsem se k protějšímu stolu, kde si právě zamilovaný pár něco spiklenecky šeptal. Žaludek se mi převrátil. Jak jednoduše jsem si dokázala představit, že tam sedím já s Louim. Nad šálkem vanilkového laté, při dlouhém rozhovoru o našich snech a cílech.

"Ale to bys ty prostě neudělala," dokončil Niall mou myšlenku. Bez váhání jsem přikývla. Dvě strany jedné mince. Jedna jednoduchá. Můžu se smířit se svým osudem. A žít s člověkem, na němž mi tak neskutečně záleží. Ale přijít o rodinu, ztratit vlastně sebe samu? To je ona odvrácená strana. Ne, nedokážu to.

"To abychom si pohnuli. Nevíme, kolik máme času."

"No jo, jenže kde začít?" upřela jsem na něj zoufalý pohled. Už mě štvalo to neustálé bloudění ve slepé uličce. Ráda bych se hnula z místa.

"Zavolám babičce," odpověděl prostě. Jako by to bylo nad slunce jasnější. "Babičce?"

"Jasně," zazubil se. "Zapomnělas? To ona mě seznámila s mystičnem a nadpřirozenem. Bude-li nám někdo ku pomoci, pak ona."

No jistě! Zmiňoval se o tom dnes. Jenže se toho semlelo tolik, až mi určité věci úplně vypadly. Avšak ani tento plán se mi tak úplně nezamlouval. "Nechci do toho tahat ještě tvou babičku."

"Neblázni!" vyhrkl. " Ona je možná tvá jediná naděje."

S posledním slovním spojením mi srdce klopýtlo a poté zahájilo zběsilý úprk. Krev se mi hrnula do hlavy, svět pozbýval jasných kontur. Jediná naděje. Vážně trefné... Bohužel.

Celé to bylo pořád absurdnější. A to jsem myslela, že to není možné.

"Proč mi vlastně pomáháš?" upřela jsem na něj pronikavý pohled. To aby si uvědomil mou zatvrzelost. Nevzdávám se. Tudíž mu nedám pokoj, dokud mi nepoví celou pravdu.

"Protože vím, jak moc to chceš napravit. Navíc, člověk jako ty si zaslouží štěstí."

Když se můj zrak pod návalem slz rozostřil, odvrátila jsem hlavu. Štěstí, pche. Pro mě štěstí představoval Louis... Což byla poslední rána.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Holky, moc si vážím vaší podpory. Díky!