IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 68

"Zase popíráš zjevnou pravdu? Copak jsme o tom nemluvili?"

Na to jsem reagovat nehodlala. Stejně si bude myslet, co chce, a mně jen zbytečně přetečou nervy. A já na něj přece nebudu hnusná jen kvůli svému špatnému psychickému rozpoložení. Nic takového si nezaslouží.

Místo odpovědi jsem se zahleděla na dva úžasné kluky, kteří drželi stráž u mé postele. K oběma jsem cítila náklonnost. Pro Louiho bušilo mé srdce, v Niallovi zase našlo skvělého kamaráda.

Proti své vůli jsem myslela na Damienův výrok o citech, které ke mně blonďák chová. Jistě, brala jsem to jako hloupost, má rozumná část ano. Jenže ta druhá, zbrklejší a víc ovládaná emocemi, se tím zaobírala až příliš.

"Jen nad tím přemýšlej," zazubil se Damien.

"Můžeš mi přestat lézt do hlavy?" vyprskla jsem jako vzteklá kočka.

"Když tvé myšlenky jsou hlasitější než parní lokomotiva. Těžko je nevnímat." Dobíral si mě? Možná. Bylo mi to fuk. Aspoň v té chvíli.

"Tak se snaž," opáčila jsem sladce, možná až kousavě, a pohled nepouštěla z blonďáka. Vážně se v jeho tváři něco zračilo, ale to hned neznamená, že má Damien pravdu... Jistě nemá...

Slyšela jsem, jak se vedle mě chechtá. Kdo by tušil, že má nebeský strážce tolik smyslu pro humor... Já vím, zase ta ironie.

"Žádná duchaplná odpověď?"

Stáhla jsem rty a zarytě ho ignorovala. Což ho jen pobavilo mnohem víc. Nechápala jsem, jak to ti dva můžou neslyšet. Tohle by probudilo i Šípkovou Růženku.

"Ty, Nialle," ozval se náhle Louis. Zpozorněla jsem, jako by mě někdo přepnul. "Můžu se na něco zeptat?"

Blonďák přikývl, což mu jako odpověď stačilo. Zhluboka se nadechl a spustil. "Co je mezi tebou a El? Nechápej mě špatně, jenže spolu trávíte nějak moc času. Přitom dřív jste se jeden druhému div nevyhýbali."

Poklesla mi čelist. A stejně tak blonďákovi. Byli jsme si v tu chvíli asi dosti podobní. Ovšem jiné reakce se Lou nedočkal. Niall držel jazyk za zuby, vypadalo to, že už nikdy nehodlá promluvit.

"Proč neodpovídáš?"

Ozval se frustrovaný povzdech. Cítila jsem napětí, sálalo z nich obou. Nepřála jsem si v té chvíli nic jiného než se vrátit do svého, eh, do Eleanořina těla a svým zázračným probuzením celou tu situaci utnout.

"Nialle?" naléhal jemně Lou.

"Mezi námi nic není, neboj," rozhoupal se konečně k nějaké odpovědi. Zdálo se mi to, nebo se v jeho hlase skrývala hořkost? Asi mi přeskočilo. "Můžeš být klidný. Tahle holka," pohlédl na tělo, které nyní patřilo mně, "by tě nikdy, za nic na světě nezradila." Neušlo mi, že se vyslovení jakéhokoli jména vyhnul. Oceňovala jsem to. Podivně mě to konejšilo. Absurdní, já vím.

"Promiň, nechtěl jsem znít jako nějaký žárlivý šílenec," sklopil Louis hlavu, vypadal v té chvíli zlomeně a bezbranně. Jeho společník se napjal, rukou prohrábl vlasy a zhoupnul se na patách. Nechtělo se mu reagovat, ovšem nakonec se přemohl. "Miluješ ji hodně, viď?"

Netušila jsem, zda míří ke mně, nebo spíš k Eleanor. Vzhledem k tomu, že on jediný věděl o těchto dvou osobnostech.

"Miluju. Víc, než si dokážeš představit..."

Na tvář mi dopadla těžká slza naplněná utrpením, hrůzou a bolestí.

Damien mě opatrně objal kolem ramen. Tyto lidské projevy náklonnosti asi nebyly nic pro něj, no kvůli mně se přemohl. Rozhodla jsem se, že až najdu svůj hlas, za všechno mu poděkuji.

"Já už nemůžu," zamumlala jsem tlumeně. "Jsem vyčerpaná, každý den žiju ve stresu. Musím se dívat na kluka, do něhož jsem blázen, a myslet na to, že jeho zamilovaný pohled nepatří ve skutečnosti mně."

"Poslyš," namítl, "Louiho chování se změnilo. Všiml si té změny v Eleanor, všiml si tebe. Co když-," musela jsem mu do toho skočit, má duše neskutečně trpěla. "Zase začínáš s tím nesmyslem?"

"Nesmyslem?"

"Jasně," vymanila jsem se mu. "Tvá teorie nemá hlavu ani patu! Nežijeme v pohádce, Damiene. Lidé se nezamilovávají do samé podstaty toho druhého, kdepak. Už nejsem malá holčička, která věří v zázraky."

Třeštil na mě zrak.

"A nedívej se na mě tak..."

"Jak jinak se mám dívat?" rozčílil se. "Před očima se ti odehrává něco neskutečného, ale ty to záměrně přehlížíš!"

Zírala jsem na něj, neschopná obrany. Což u mě není obvyklé, většinou reagovat dokážu. Ovšem tehdy mě zaskočil, něco podobného jsem od něj doopravdy nečekala.

"Radši jdu," mávl bezstarostně rukou. Jako by mi oznamoval, že si musí skočit do obchodu. "Šéfové budou zuřit, že jsem se ti znovu ukázal. Prý jsem ve tvém případě až příliš citově angažovaný."

"A jsi?" vypadlo ze mě, aniž bych si to pořádně uvědomila. Sotva ta slova tedy zazněla, zatoužila jsem vzít je zpátky. Ale jak víme, čas se vrátit nedá. Bohužel.

Damien se tajemně uculil. "Možná." A byl pryč. Nechal mě tam prostě stát, ponořenou ve vlastních úvahách a bez potřebných odpovědí.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Užijte si nový díl, za vše vám děkuji!!! Jste úžasné... ♥ Nikdy na to nezapomeňte ;o)