IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 128

Krásný dobrý večer =) V pátek jsem napsala nový díl IWBWY, a tak vám jej nyní přináším. Asi se tentokrát zdržím dlouhých úvodů, doteď jsem toho pověděla dost a dost a stále to platí. Díky za vaši podporu, jen díky VÁM tento účet i s příběhy pokračuje vesele dál. Každá jedna reakce, ať už v jakékoli formě, pro mě hodně znamená. Mám vás moc ráda ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

„Co to má znamenat?" zajíkla jsem se vyděšeně. Jako bych se ocitla v hlavní roli nějakého stupidního amerického hororu s přehnanou zápletkou. Bylo mi příšerně... Do nosu mi pronikal ostrý kovový pach, na jazyku jsem cítila chuť krve.

Damien se ke mně znovu obrátil, připraven zareagovat na otázku, ovšem jakmile zaostřil na mou tvář, pobledl. Oči mu přikryl mlhavý závoj tvořený stravující hrůzou, oceán kolem zornic nahradil neprostupný led.

„Máš celé rty od krve," zašeptal rozechvělým hlasem.

„Co?" vymrštila jsem se na posteli, ovšem hned onoho pohybu zalitovala. Žaludek se mi totiž opět nepříjemně zhoupl, před očima zatančily jasné hvězdičky. Stalo se tudíž očekávané, naprosto bezvládně jsem padla zpátky.

V zorném poli se mi ihned objevil starostmi naplněný obličej.

„Petru..."

Zavrtěla jsem hlavou a paží si přikryla oči.

„Chceš něco?"

„Vodu," zasípala jsem. „Prosím..."

„Dobře," přikývl, „dole ti něco najdu."

„Počkej," uchopila jsem jej za paži a namáhavě rozlepila víčka. I takový nepatrný úkon mi dělal obrovské problémy, neovládala jsem snad jediný sval v těle. „Damiene, nemůžeš se jen tak procházet po domě, co když tě kluci uvidí?"

Navzdory situaci mu zacukaly koutky. „Jsem strážný anděl. Já si na jakékoli vykračování moc nepotrpím..."

Nedocházelo mi, o čem mluví, dokud nelusknul a prostě se mi před očima nerozplynul v maličkých hřejivých jiskrách zvláštního světla.

Musela jsem se usmát. Unaveně, přesto o úsměv šlo.

Z posledních sil jsem se vytáhla výš, zapřela se zády o polštáře a vydechla. Jak se jen celý můj příběh dokázal během několika krátkých hodin kompletně celý zbořit. Začalo to u samotných základů, na nichž se vrávoravě držela moje zamotaná existence. Bez nich už nemělo nic smysl. Smysl, řád... Dokonce ani jakýkoli happy end.

Zrak mi bezděky zabloudil k prádelníku, do nějž jsem schovala dopis pro Eleanor. Najednou mi to celé přišlo vyloženě absurdní. K smíchu! Ona námaha, již jsem vynaložila, se zdála naprosto marná. K čemu jsem vůbec smolila nějaké stupidní psaní? Vždyť se nikdy nedostaneme zpátky do našich těl. Nikdy!

Přemohl mě další záchvat kašle. Zlomila jsem se v pase, z hrdla mi vycházely příšerné zvuky... Ba co víc, když jsem rozlepila víčka, spatřila jsem na pyžamových teplácích čerstvé karmínové cákance. Asi už mi bylo jasné, odkud vítr vane.

Vykašlávala jsem krev.

Poslepu jsem sáhla na noční stolek po papírovém kapesníku a utřela si rty. Na bílém povrchu zůstaly červené stopy, mé podezření se ukázalo jako správné.

Nevyděsilo mě to tolik, jak zřejmě mělo. Podvědomě jsem už byla připravená vážně na všechno. A to v úplném slova smyslu. Vzpomínala jsem na maličkosti, jež měly nějakou spjatost s mým osudem a zároveň tím Louiho. Amethyst, kamínek ve tvaru srdce, náramek. A zrcátko...

Srdce mi několikrát silně zabouchalo do žeber. No ano, zrcátko z lesa za městem...

Překulila jsem se na břicho, odploužila se na opačný konec postele a sáhla do kabelky. Sice jsem si nevzpomínala, kde onen tajemný starý předmět po objevení skončil, nicméně modlila jsem se, aby při mně stálo aspoň trochu štěstíčka.

Chvíli jsem v tašce hrabala marně. Nakonec jsem však nahmatala studený popraskaný povrch, z něhož vycházelo podivné lehké chvění. Navzdory všemu nesmírně uklidňující.

V pocitem zadostiučinění jsem zrcátko vytáhla, uvelebila se v tureckém sedu a chvějícími se prsty odklopila horní víčko.

Odraz v popraskaném sklíčku vypadal značně groteskně. I přesto však má bílá pleť zářila, kruhy pod očima vystoupily a v koutku úst se stále skvěla kapička krve. Vypadala jsem žalostně... Vidět mě někdo takhle na ulici, dá mi všechno, co má, a pošle na nejbližší charitu.

Sebrala jsem se a soustředila se na odraz.

Zpočátku se nic nedělo. Ale jak vteřiny postupovaly, obraz se rozostřoval a měnil v jiný, více barevnější. Zároveň však... jakýmsi způsobem depresivnější.

Viděla jsem sebe. Své skutečné já, to já v malém baculatém těle s polodlouhými vlnitými vlasy a ustrašeným smaragdovým pohledem. Stála jsem na kopci, bez hnutí, a za zády mi zapadalo slunce.

Sklouzla jsem pohledem dolů. Bože... Pod tmavě rudým pleteným svetrem mi vystupovalo těhotenské bříško, na levačce, již jsem si držela pod hrudníkem, zářil nádherný stříbrný prsten s dokonale vybroušeným kamenem.

V hrdle se mi sbíral stále zoufalejší pláč.

Jediným, co se z vidiny ozývalo, byl hvizd prohánějícího se větru. Dýchal na mě neuvěřitelný klid, harmonie, něco, co jsem už znala pouze ze vzpomínek.

Náhle se mi za zády objevil Louis. Jistě, kdo také jiný... S úsměvem mě objal, dlaně položil na bříško a na krk vtiskl něžný polibek. Tvářil se šťastně. Ba ne... Tommův výraz byl vlastně mnohem emotivnější, bohužel jsem nenašla vhodnější slovo, jímž správně vystihnout ono rozpoložení.

„Petru," zašeptal do mé kůže, byla bych přísahala, že i na dálku cítím jeho horký dech, „ani netušíš, jak jsem rád, že se to celé stalo. Jsi tím nejdůležitějším v mém životě..."

Slzy mi mlčky kanuly po tvářích, prsty opět zachvacoval nepříjemný třes. Sledovala jsem ten krutý výjev, lapená silou okamžiku.

„Nikdy bych nevěřila," opáčilo tiše mé skutečné já, „že budeme opravdu spolu. Ne po všem, čím jsme si prošli... Nevěřila jsem ve šťastné konce."

„A teď?"

„Teď?" obrátila jsem k němu svou tvář. „Věřím ve šťastné začátky..."

Louis ve vidině se kousl do spodního rtu a přiblížil se, jistě s úmyslem ukrást si polibek. Což jsem nezvládla sledovat. Prsty jsem víčko opět zaklapla a odhodila zrcátko do pokrývek vedle sebe.

Stýskalo se mi. Strašně se mi stýskalo! A měla jsem strach. Kde teď Lou jen je? A v jakém rozpoložení? Co když se mu něco stane, co... co potom...

Z přemítání mě vytrhl opětovný roj maličkých jisker. Damien se vrátil.

Musel si všimnout, v jakém jsem stavu, ale nekomentoval jej. Mlčky mi podal lahev neperlivé vody a usedl plaše na matraci, poskytoval mi čas ke vzpamatování.

Na jeden zátah jsem do sebe vyklopila polovinu.

„Díky," zaskřehotala jsem, lahev zavřela a odložila na podlahu. „Hned je mi líp."

„Tak jsem přemýšlel," zapřel se dlaněmi o kolena a několikrát rozjitřeně zamrkal. „Zkusím se sejít s Alexem. Třeba společně na něco přijdeme. Rozhovor se šéfy nemá ani ten nejmenší smysl." Kousavý tón bych nemohla ignorovat, ani kdybych se o to ze všech sil snažila.

„Myslíš, že to k něčemu bude?" vydechla jsem a spojila prsty v klíně.

„Uvidíme. Podle mě je už v této fázi příběhu povoleno všechno. Hranice zmizely."

Měl pravdu. Jen to z úst mého strážného anděla vyznělo značně děsivě.

* * * * * * * * * * *

Btw... Byla jsem nominovaná do QUESTION TAGU, pokud byste se tedy chtěli o mně něco dozvědět, jukněte do GLOSÁŘE... ;o) Laf jů!