IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 79

"Fajn," přejel si dlaní po zadní části krku. "Nic tak hrozného se snad nestane, když jeden večer vypneš."

Nuceně jsem se uchechtla.

"Co?"

"Ale nic," pokrčila jsem rameny. "Jen to vypadá, jako by má přítomnost tady," rozhodila jsem ruce, "byla povinnost. Jako bych musela žít v neustálém stresu, napětí a pořád se topit v slzách! Damiene, mě už to ale nebaví. A co víc, nemám sílu..."

"Já vím," odpověděl smutně. Hloubka jeho zoufalství se na chvíli vyrovnala tomu mému. "Omlouvám se. Jenže pro mě je momentálně prioritou, abys byla v pořádku. To trochu halí mé jasné uvažování."

Stále jsem se dívala do země, nechtěla jsem riskovat intenzitu jeho pohledu.

"Měli pravdu," vydechl najednou.

"Prosím?" nechápavě jsem zamrkala.

"Mí šéfové," skousl ret. "O tom, že jsem ve tvém případě až moc citově angažovaný."

Rozpačitě jsem se zavrtěla. Nějak jsem nevěděla, jaká reakce se ode mě očekává. Cítila jsem v jeho slovech skrytý význam. A upřímně jsem se bála o něm přemýšlet.

Bůh ví proč.

"Za to s Ameliou se moc omlouvám," vydechl. "Vím, jak to pro tebe musí být těžké. Ale věř mi, teď je jí lépe. A bude na tebe dávat pozor."

Pousmála jsem se. Ačkoli do známého šťastného výrazu to mělo daleko.

Vtom se pohnula klika. Chystala jsem se Damiena upozornit, že se vrací Louis, avšak to jsem nemusela. Když můj zrak totiž zamířil na místo, kde před vteřinou stál, viděla jsem jen prázdný prostor. Po mém strážném andělovi ani stopy.

Stiskla jsem si kořen nosu. To je na mě moc.

"El?" zarazil se Louis překvapeně na prahu. "Ještě nespíš?"

"Promiň," šeptla jsem. "Myslím, že tu asi nezvládnu být sama."

"Mám tady zůstat?"

Aniž bych si to uvědomila, horlivě jsem kývala hlavou.

Odložil tác se dvěma kouřícími šálky na noční stolek a lehkým krokem přešel ke mně. Beze slova jsem mu padla kolem krku. Na rozdíl od mého pravého já byla Eleanořina postava stejně vysoká jako ta Louiho, tudíž jsem se k němu vůbec nemusela natahovat. Nepřekvapivě mě takový fakt rozesmutnil ještě víc.

Připadala jsem si v jeho náruči jako panenka. A věděla jsem, že neexistuje a už nikdy nebude existovat místo, kde bych byla šťastnější.

"Je ti líp?"

Zabořila jsem obličej do jeho trika. "Ani nevím. Jsem spíš taková otupělá."

Stisk kolem mého těla zesílil.

"Je mi moc líto, co se Amelii stalo," zašeptal slabě. "Včera v tom krámku mi došlo, jak blízko k sobě máte."

Kdyby jen tušil hloubku pravdivosti svých slov.

"Co kdybychom si vypili ten čaj?" unikla jsem tématu, které hrozilo pohltit nás v příští vteřině.

Leželi jsme spolu na posteli, srkali horký nápoj z malovaných šálků a mluvili o svých snech, cílech, nejniternějších přáních. Probrali jsme snad úplně vše, co se probrat dá, a já na chvíli odhodila falešnou identitu, která se tak zčistajasna stala mou součástí. Byla jsem to JÁ. Prostě Petra. Nedělalo mi projednou starosti, že El by polovinu věcí nikdy nevypustila z úst. Louis to přijal, jako by se lidé radikálně měnili každý den.

Věděla jsem však, že je to jen pracně držená maska. Pokus, jak mě nevyplašit ještě víc. Snažil se mi poskytnout prostor a pochopení, ovšem v hlavě se mu jistě předháněly různé otázky a všemožné hororové scénáře.

Po dvou hodinách už jsem se spánku, který ke mně natahoval svá osidla, bránit nedokázala. Propadla jsem se do konejšivé temnoty.

...

Netuším, co mě vzbudilo. Možná ony neustálé podvědomé starosti. Najednou jsem civěla do temného pokoje a sny mě už v nejmenším nelákaly.

Opatrně jsem obrátila hlavu. Louis odpočíval na zádech, pokrývku vytaženou až ke krku, a jeho dlaň směřovala k té mé. Neodolala jsem. Pohladila jsem ho po tváři, a když něco nesrozumitelně zamumlal, láskyplně jsem se pousmála. Takhle bych klidně trávila každou noc. Stačilo by mi dívat se do jeho klidné tváře a vědět, že bude šťastný.

Vtom jsem si na něco vzpomněla.

Ten citrín, který mi Amelia darovala!

Vylezla jsem opatrně z peřin a přeběhla ke křesílku, na němž se povalovala má taška. Touha nahlédnout do útrob a znovu cítit chlad toho minerálního kamene, poslední věci, jež mi po Amelii zůstala, byla neúnosná. Rozepnula jsem tedy přezku a začala se v kabelce přehrabovat.

Má snaha přinesla ovoce. Brzy mi do ruky vklouzl sametový pytlíček se známou konejšivou tíhou uvnitř.

Střelila jsem pohledem k posteli. Louis zaujímal pořád stejnou polohu, hruď se mu pravidelně zvedala a opět klesala.

Sebrala jsem tepláky, triko a po špičkách se vyplížila na chodbu. Mé kroky mířily do koupelny, potřebovala jsem místo izolované od veškerého okolního dění, od všech ostatních obyvatel bytu.

Spíše ze zvyku jsem se tam zamkla. Upřímně jsem nechtěla nikomu vysvětlovat, proč uprostřed noci stojím před zrcadlem a prohlížím si nějaký zvláštní šperk. Obávala jsem se, že zásluhou chybějící energie selžou i mé hlasivky a já ze sebe nakonec nevydám jedinou hlásku. Kluci už si kvůli mně nadělali dost starostí.

Opatrně jsem citrín ze sáčku vytáhla. Stále se v něm odrážel jas ze stropních světel, avšak nyní pro mě byl něčím zlověstný. A ať už se důvod skrýval kdekoli, ve zlomku vteřiny se uvnitř kamene začalo něco dít.

Zprvu šlo jen o nezřetelné stíny, ovšem brzy se spojily v jednolité obrazy. Vynořila se přede mnou Louiho rozesmátá tvář s krátce střiženými vlasy a já v ní poznala Lance. Vybíral v jednom z těch staromódních krámků snubní prsten. Nepochybovala jsem o ženě, jíž ho chtěl darovat.

Pak se obraz zavlnil a já spatřila zelená pole lemovaná lesy u nás doma. Po jedné úzké stezce se tam proháněl Bruno, náš pes, a nad polem v dáli kroužili hladoví dravci. Hruď mi znovu ztěžkla steskem.

Jednou jsem mrkla a vidina se obrátila k zamilovanému páru, který kráčel za skotačícím německým boxerem. Malá boubelatá slečna a středně vysoký chlapec s šedivou čapkou a naprosto odzbrojujícím úsměvem.

Já a Louis.

Slzy se mi rozkutálely po lících.

"Miluju tě," pronesl imaginární Louis najednou. Petra v kameni se zastavila a vzhlédla k němu. Usmívala se, šťastně, opravdově. Vypadala jako člověk, který má vše, o čem kdy snil. "A já miluju tebe. Strašně moc."

Když ji objal a sklonil se, aby jí ukradl jeden polibek, schovala jsem citrín v dlani a zvedla obličej ke stropu. Průhledné krůpěje mířily přes spánky a mizely v koříncích mých vlasů. Nechápala jsem, proč si tímhle vším musím procházet. Na jednoho člověka toho prostě bylo moc, pod tíhou starostí jsem už ramena skoro nenarovnala.

Náhle má pěst zavibrovala. Překvapeně jsem pohlédla dolů a zjistila, že Ameliin amulet slabě září.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Hech, proč je mi při čtení tohoto příběhu do breku? Nevím... Upřímně, je v něm ukryto mnohem víc, než co člověk dokáže spatřit za napsanými slovy. Začala jsem s touto povídkou v ne právě nejlehčím životním období, ve tvoření pokračovala v nemocnici a zřejmě jsem do něj ze sebe dala víc, než by mě napadlo. Tudíž vám znovu z celého srdce děkuju za vřelé přijetí... Moc to pro mě znamená. Vážím si každého přečtení, každého hodnocení, komentáře i follow. Vážně. THANX! ♥

BTW: hot news!!! =) https://www.wattpad.com/148768606-ozn%C3%A1men%C3%AD-v%C5%A1eho-druhu-hot-news-chystan%C3%A1