IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 22

Zatímco jsem se přehrabovala ve skříních, zabloudila má mysl zpátky do přízemí. Co měl znamenat rozhovor, který jsme vedli s Niallem? Proč jsem měla dojem, že něco tuší? Ale to je přece nesmysl... Jak by mohl? Vždyť ani já sama bych něčemu podobnému nevěřila, kdybych to právě neprožívala na vlastní kůži. Ne, tohle se v normálním světě přece neděje...

Povzdechla jsem si a čelem se opřela o chladivé dřevo. Přese všechny racionální úvahy a případná stanoviska logiky se nedalo popřít to, co se dělo. Potřebovala jsem, aby mi to někdo objasnil, jinak se v nejbližších dnech zblázním! Ale existuje vůbec takový člověk? Někdo, kdo by mi podal uspokojivé vysvětlení?

Vytáhla jsem úzké tmavé džíny, šedivé triko a přes ramena přehodila splývavý svetřík. Přejela jsem se zoufalým pohledem. Ne, to prostě nejsem já. Nejsem a nikdy nebudu.

Sotva jsem se vrátila dolů, našla jsem u kuchyňské linky Louiho, kterak v ruce třímá můj mobil. Nejistě těkal pohledem mezi mnou a tím přístrojem, oči mu zářily emocí, jíž jsem nedokázala pojmenovat.

"Děje se něco?" šeptla jsem. Zmocnil se mě strach, opět. Už mě unavovalo neustále se třást z představy, co může přijít.

"Vzal jsem tvůj mobil, protože pořád vyzváněl," odpověděl monotónně, "byla to Jessica. Proč jsi mi neřekla, že chceš jít na nějakou párty?"

Vytřeštila jsem oči. Cože? Jaká párty zase? A pak mi to docvaklo. No jasně, ten večerní telefonát a následná naléhavá SMSka. Úplně jsem to pustila z hlavy. "Ale já přece do žádného klubu vyrazit nehodlám!"

"Ale všichni na tebe prý čekají..."

"Nepamatuji se, že bych to Jes někdy odkývala." Minimálně tady jsem nelhala, jelikož nic takového si můj mozek vážně nevybavoval. "Chci s tebou navštívit The Fray."

"Jenže já bych nerad, abys musela odvolávat další setkání s přáteli, když už včera jsi se mnou šla na tu charitativní akci." Mluvil pomalu a já se nemohla zbavit dojmu, že jeho slova nějak souvisí s hádkami, které mezi ním a El v posledních týdnech probíhaly. Alespoň podle toho, co vyklopil Niall. Přistoupila jsem k němu. "Lou, já ale trávím čas mnohem radši s tebou."

Trochu naklonil hlavu a prstem mi přejel po linii čelisti. Cukla jsem sebou, jelikož mnou projel další výboj energie. Jen by mě zajímalo, zda jeho doteky dělaly to samé s Eleanor. Případné další úvahy však utnul hned v zárodku, jelikož mi vtiskl jemný polibek. "Skočím se převléci, hned jsem zpět."

A tak jsem osaměla. Sáhla jsem po netknuté lahvi vody a žíznivě se napila. Co mám dělat dál? Nemůžu přece žít úplně cizí život, musím se snažit to celé nějak napravit! Jak se asi musí cítit ta druhá slečna tisíce kilometrů daleko? Jistě se ani ona nehodlá vzdát... Ačkoli se mi to těžko připouštělo, na jednu stranu jsem z Londýna odjet nechtěla. Znamenalo by to přijít o Louiho, přestože mi nikdy skutečně nepatřil. Ale určitě mi rozumíte. Jenže zase z druhé strany nic jiného nezbývalo. To, co se dělo, prostě nebylo správné. Bez ohledu na to, jak krásné věci jsem prožívala. Nepatřily mně. A to bolelo mnohem víc, než si dovedete představit.

"Můžeme vyrazit?" vynořil se přede mnou můj společník jakoby odnikud. Culil se jako malý kluk, jeho očekávání se dalo srovnávat s tím mým. Přijala jsem jeho nabízenou ruku a nechala se vést vstříc nezapomenutelnému zážitku.

>><< 

Žádný div, že nás doprovázel Paul. Kdyby mi to nepřišlo hloupé, zeptám se, jestli má vůbec nějaký svůj vlastní život. Protože kluky bez dozoru pustit nemohl. Vrátily by se mu pouze šaty, v lepším případě kluci, ale bez těch šatů.

Sám nás ve velké černé dodávce dovezl před hudební klub, ale k mému překvapení nezastavil u vchodu, místo toho zajel dozadu a zaparkoval v temné nevlídné uličce, jíž neosvětlovala jediná pouliční lampa. Mráz mi běhal po celém těle, to místo se mi ani trochu nelíbilo.

"Snad se nebojíš," rýpnul do mě Louis, když jsme z auta všichni vystoupili. Hlasem mu probleskoval pobavený podtón, střelila jsem po něm zamračeným pohledem. Bezstarostně se rozesmál. "Vždyť tys mi vždycky tvrdila, že se hned tak něčeho nezalekneš!"

Přimkla jsem se k němu ještě víc. "Bývávalo," šeptla jsem potichu, sevřela víčka a doslova se poddala všemu, co na každém kroku mohlo číhat.

Pár metrů před námi už z prostých otlučených dveří vykukoval vousatý obličej. Nepochybovala jsem, jistě majitel hudebního klubu. Bez problémů nás pustil dovnitř a ze mě tak hrůza konečně spadla.