IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 99

"Tobě tyhle... výlety," nedokázala jsem najít správné slovo, "nevadí? Když jsi s člověkem, kterého vůbec neznáš, někde, kdes nikdy nebyl? K tomu ani netušíš, z jakého důvodu?" Vychrlila jsem na jedno nadechnutí.

Louis zíral, jako bych právě vyvrátila všechny teorie o Sluneční soustavě. "Proč se na něco takového ptáš?"

To jsem nechápala pro změnu já. "No, tak nějak mi přijde, že jsou podobné otázky na místě..."

Zamračil se a chytil mou ruku pevněji. "Vnímám ony... výlety," zopakoval s úsměvem pojem, jenž jsem použila, "jako tu nejlepší věc, která se mi mohla stát. Mně je s tebou totiž neskutečně příjemně. Nevím, jak se to stalo, nevím kdy, ovšem je to tak. Tohle jsem ještě nikomu neřekl," upřel pohled do tmavé podlahy, jíž prorůstala bujná zeleň, "ale mé srdce se zběsile rozbuší, kdykoli si na tebe vzpomenu. I teď se zřejmě pokouší osvobodit a vyletět do světa." S tím si mé dlaně položil na hruď a nechal mě vnímat údery, jimiž mu vibrovalo celé tělo.

Upřela jsem na něj zrak, pomalu se plnící slanými slzami. "Jak je to..."

"Nerozumím tomu," zavrtěl hlavou, aniž by mě nechal větu dokončit. "To však na mých citech nic nemění..." Vzápětí překonal vzdálenost mezi námi a spojil svá horká ústa s mými.

Jako pokaždé se mi i tehdy podlomila kolena. Vlastně mé tělo pozbylo všechnu zbývající stabilitu, stala se ze mě hadrová panenka, která je závislá na ostatních. Konkrétně na Louim a jeho úsudku.

"Jak to tady asi vypadalo kdysi?" obrátil list, když jsme se od sebe odtáhli. Vykročil do přední části, kde v dávných dobách jistě stál nádherný oltář obložený květinami, a mě pevně držel za ruku.

Všechno jsem to před sebou viděla.

Vtom se zarazil. Díval se do stínů, něco velmi silně upoutalo jeho pozornost.

"Lou?" špitla jsem.

"Vidíš to?"

"Co?" zahleděla jsem se tím samým směrem.

"Přímo před námi... Vypadá to jako nějaká postava..."

Soustředěním se mi div nekouřilo z hlavy. A stačilo pár vteřin, abych i já sama rozeznala jakési nezřetelné obrysy. Skutečně to připomínalo člověka... Několikrát jsem tudíž zamrkala, přesvědčena, že se jedná o halucinaci, avšak místo aby obraz mizel, zaostřoval se a získával jasnější barvy.

Brzy už před námi stál vysoký muž ve světlém rouchu, jemuž se kolem krku houpal jednoduchý dřevěný růženec. Rukávy hávu byly široké, dosahovaly málem na zem, na kulaté tváři svítil spokojený úsměv a malá očka jiskřila zájmem.

Ucouvla jsem o krok. Zíral přímo na nás.

"Buďte pozdraveni," pronesl zvučným hlasem. "Copak vás sem přivádí?"

Střelila jsem pohledem k Louimu. Nehnul se o jediný milimetr, prohlížel si člověka, jenž se před námi znenadání zhmotnil, a soudě dle pevně zaťaté čelisti, byl ve střehu. Čemuž jsem se nedivila.

"Kdo jste?" oplatil mu nakonec otázkou.

"Vedu tento kostelík," rozpřáhl náruč, jistě chtěl obsáhnout celý prostor.

"Vedete?" namítl můj společník se značnými pochybami. "Vždyť toto místo už je staletí opuštěné..."

Lapla jsem po dechu. S jeho výrokem jsem v té chvíli nemohla souhlasit. Vše kolem nás se totiž proměnilo. Z ruin, do nichž jsme přišli, nezbývalo zhola nic. Naopak. Stěny, hrubě provedené a omítnuté nabílo, zářily. Obrazy svatých na nás shlížely ze silných pozlacených rámů a z vysokého stropu visel kruhový lustr s dvacítkou silných svíček.