IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 74

Tahle povídka je zkrátka má srdcovka...
•••• •••• •••• ••••

"A tajíte?" přidal se podezřívavě Harry. Ještě to chybělo. Aby do nás začal rýpat i někdo další. V duchu jsem v té chvíli děkovala, že aspoň Liam se k našemu srocení doposud nepřidal.

"Co pořád máte?" zvedl Louis hlas. "Nic před vámi netajíme. Jasné?"

"Proč se tedy Niall chová tak divně?" nedal se Zayn.

"To se musíš zeptat jeho."

Stáhla jsem rty do úzké čárky a spolkla slova, která se mi drala na jazyk. Kdybych se nekontrolovala, vykřiknu, ať se ho nikdo na nic neptá, ať se o nás nestarají a nezaplétají se do toho. Ovšem moudře jsem zůstala zticha. Už tak mě kluci jistě mají za blázna.

"Taky zeptám," přikyvoval horlivě hlavou, "jen co se vrátí."

Mohla jsem doufat v jediné. Že i přes Niallovu zlobu a pocit frustrace neprozradí nic z toho, co se kolem mě děje. Kluci by mu nevěřili.

A nebo hůř.

Věřili...

"Mohli bychom toho nechat?" položila jsem si ukazováčky na spánky, začala mě bolet hlava. "Večeře je hotová, tak se najíme, ne?" Každému z nich jsem věnovala povzbudivý úsměv, přestože mě stál neuvěřitelné množství síly. Nechtěla jsem mezi ně vnášet nepokoje, způsobit rozkol. Už tak jsem pomalu přestala zvládat.

"Máš pravdu," přikývl Harry. "Chováme se jako malí kluci." Střelil výmluvným pohledem po Zaynovi a ten se okamžitě zakabonil. Jako děcko, opravdu. Ale asi proto jsem je měla tolik ráda.

"Tak hurá ke stolu," mávla jsem rukama. "To kuře se zeleninou a rýží už čeká."

"Dojdu pro Liama," líbnul mě Louis na tvář a vyběhl do patra.

>><<

Niall se vrátil dlouho po večeři, jen zabručel něco hodně vzdáleného pozdravu a zavřel se ve svém pokoji. Měla jsem o něj strach. A zjevně ne sama. Kluci zasedli k válečné poradě a dohadovali se, kdo by měl za blonďákem zajít.

Já věděla, jaké řešení je nejlepší. Ačkoli se mi příčilo, má zbabělost mě zrazovala.

"Hej," houkla jsem rázně. Musela jsem trochu přidat na intenzitě, jelikož jejich hlasy se nesly kuchyní a rezonovaly v celém prostoru. Jako burácení silných motorů.

Když mi všichni věnovali pozornost, přetáhla jsem si rukávy od mikiny přes dlaně a zahleděla se do podlahy. "Skočím za ním já."

Ano, toho jsem se bála. Hrobového ticha.

"Ehm, myslíš, že je to dobrý nápad?" Židle zavrzala o podlahu a Louis stál vmžiku u mě.

Zvedla jsem k němu zrak a zašeptala, aby to nikdo jiný neslyšel. "A co naše nedávná konverzace?" Mířila jsem k části o důvěře a doufala, že mu to dojde.

Došlo.

Poraženě si povzdechl a trhnul hlavou. Jediná odpověď, jíž se od něj dočkám. Věděla jsem to.

"Zlom vaz," zvedl Liam palec.

Jo, jen aby to nedopadlo takto doslovně...

Jenže... JÁ mohla za jeho chování. Sice to nedávalo žádný smysl, ale bylo to tak. Přesně jak mi radil Damien, přestala jsem popírat zjevnou pravdu. Tudíž kdo jiný se měl pokusit o nápravu? Nechci, aby oni mazali moje chyby a sbírali zbytky toho, co kdysi bylo mým životem. To musím udělat sama.

Stanula jsem před dveřmi jeho pokoje. Má ruka se třásla, když jsem ji zvedala k zaklepání, dech pádil a srdce bušilo na poplach. Málem jsem přes hučení v uších ani nic neslyšela.

Otevřel okamžitě. Netvářil se překvapeně, ani v nejmenším. Možná tak nějak tušil, že mě k němu dřív nebo později nohy zanesou.

"Můžu dál?" zeptala jsem se přiškrceně. Místo odpovědi jen pokynul a uhnul mi z cesty.

Jeho ložnice mě překvapila. Okna stínily sametové závěsy v tmavě zelené barvě, na stěnách visely plakáty různých fotbalových klubů a u stěn stálo několik kytar. A abych nezapomněla, panoval tam typický klučičí nepořádek.

"Promiň," narychlo sbíral tepláky a mikiny povalující se u postele. "Tušil jsem, že se tu objevíš, ale ne tak brzo."

"S tím si nedělej hlavu," pousmála jsem se. "Také nejsem právě nejpořádnější typ."

Až když po mně hodil pohledem plným utrpení, mi došlo, co jsem vypustila z pusy. Jak snadné bylo zapomenout s ním na fakt, že nejsem sama sebou. Že nejsem ta obyčejná slečna z České republiky. Ach jo, fakt jsem se začínala cítit jako schizofrenik.

"Promiň," sklopila jsem provinile pohled. Jako bych měla na ramenou tunu starostí, pod jejichž tíhou jsem se vůbec nemohla narovnat. "Předstírej, že nic neřekla."

"Omluvu ti dlužím spíš já," zhroutil se do křesla stojícího u okna. "Vím, že se teď chovám fakt nesnesitelně. A mrzí mě to. Jen prostě... Citům člověk neporučí. Sama to víš, rozum na ně neplatí."

V koutcích očí mě znovu začaly pálit slzy. Rozhodla jsem se jim však nepoddat. Už jsem měla dost té své přecitlivělosti.

Zabodla jsem zrak do podlahy a vydala se k posteli. Usedla jsem na kraj, abychom na sebe s blonďákem mohli vidět. Tedy, pokud bych se konečně odvážila čelit jeho pohledu. Ten prostor mezi námi mi navíc dával jistější pocit.

"Můžu se na něco zeptat?" prolomila jsem nakonec onu bariéru mlčení. Když Niall souhlasně zamručel, zhluboka jsem se nadechla. " Proč jsi Louimu řekl, že můžu v každé chvíli zmizet?"

"A není to snad pravda?" opáčil pevně.

"Jenže teď nezáleží na tom, co je pravda a co ne," zvýšila jsem hlas. "Louis nic neví, netuší, co se kolem něj děje."

"Proč mu to vlastně neřekneš?"

Jako by se mi zastavily všechny tělesné funkce. Co to Niall povídá za blbosti? Je při smyslech? Nebo se pravý blonďák někde venku ztratil a přede mnou teď sedí jeho zlé dvojče? "Zbláznil ses?!"

"Přemýšlej, copak to není to nejlepší řešení?"

"Není!" prskala jsem. "Ztratila bych ho! Všechno bych zničila! Nechal by mě zavřít do nějakého sanatoria pro duševně choré, kde by nebylo nic než holé bílé stěny a pach zoufalství." Jen z představy mi po zádech běhal nepříjemný mráz.

* * * * * * * * * * * *

Další díl našeho románu máme za sebou =) Musím říct - nevím, zda vás to zklame, nebo potěší -, rozuzlení se ještě dlouho nedočkáte, mám totiž předepsáno ještě mnoho dílů, nevědomky jsem zřejmě povídku natahovala, jelikož jsem se s ní nedokázala rozloučit. A finále nemám napsané doteď, to jediné mi ještě schází. Takže kdo ví, jak příběh nakonec dopadne ;o)

Chci poděkovat za vaši neutuchající podporu, vzkazy a tak vůbec, díky psaní jsem už poznala spoustu skvělých lidiček, to je další věc, která je na tvoření úžasná... Jsem vám za hodně vděčná ♥ 

PS: Tohle horko už je moc... Koupu se ve vlastní šťávě, a povím vám, nebydlet na vesnici a nemít možnost se na zahradě osvěžit, nevystrčím z domu ani špičku nosu =D Jsem už taky pěkně spálená. Pfff =D