IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 15

"Ocitla jsem se v těle Eleanor Calder, odříznutá od svého dosavadního života... Co teď se mnou bude?"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

"Kluci?" zaťukala jsem na dveře vedlejší místnosti. Absolutně jsem netušila, kdo ji obývá, ale to jsem nemohla dát najevo. El tam přece byla jako doma. "Můžeme jít? Abyste nepřišli pozdě."

Jako první hlavu vystrčil blonďáček. Už se na mě nemračil jako předešlého večera, tentokrát se v jeho tváři usadila zvědavost. Nepokrytě mě pohledem sjížděl od hlavy až k patě.

"Eh, Nialle," už jsem to nevydržela. "Od včerejška se ke mně chováš divně. Provedla jsem ti něco?" Sice se ve mně má dušička po tom prohlášení scvrkla na polovinu, ale musela jsem se zeptat. Nedalo se to vydržet.

"Já nevím," hlesl tiše, protáhl se kolem mě a zmizel za rohem.

S vytřeštěnýma očima jsem za ním hleděla. Co se právě stalo? Proč je Niall tak divný? Nejhorší však bylo, že já netušila, zda se stalo něco mezi ním a El, nebo něco mezi námi dvěma. A existoval nějaký způsob, jak to zjistit? No, pokud ano, zatím jsem o něm nevěděla.

"Zlato, jsi v pohodě?" sevřel Lou mou ruku.

"Co?" zaostřila jsem na něj. "Jasně, všechno dobré..."

Nějak jsem neměla chuť rozpovídat se o pocitech, jež ve mně Niallovo chování vyvolávalo. Tušila jsem, že to není dobrý nápad. Sice se každou chvíli mohla zbortit stavidla mého sebeovládání, ale dokud mám aspoň trochu sil, abych je udržela, udělám to. Všechno tohle se jistě neděje bez důvodu...

"Tak bychom asi měli nasednout do auta," pokýval Harry hlavou. "Pan Fernando nemá rád pozdní příchody. Naposledy mu prý na focení meškal Olly a dočkal se takové salvy výčitek, až se radši sebral a z ateliéru beze slova odešel."

Přeběhl mi mráz po zádech. No, vážně sympatický chlapík.

"El, ty bys mohla vyprávět, viď," drcnul do mě Liam, avšak než jsem se zmohla na odpověď, rozběhli se kluci do přízemí.

Pomalu jsem za nimi sestupovala po schodech. Dole už čekal Paul, náš doprovod.

"Čau El," zazubil se.

"Dobré ráno," úsměv jsem mu oplatila.

"Můžeme vyrazit?"

Prošla jsem dveřmi jako poslední, zamkla na dva západy a uvelebila se s kluky v menším černém minibusu. Pan bodyguard se chopil volantu a za chvíli jsme už uháněli londýnskými ulicemi.

Další věc, na kterou si budu muset zvyknout. Jízda po druhé straně vozovky. Kdykoli kolem nás prosvištělo z protisměru nějaké auto, lehce jsem sebou škubla. Velmi nepříjemný pocit...

Město za okny ubíhalo a já to vše nevěřícně pozorovala. Vždycky jsem se sem chtěla podívat. Zrovna letos jsme s mamkou a kamarádkami do Londýna plánovaly několikadenní výlet. A najednou se stane tohle... Ať jsem se snažila jakkoli, nedokázala jsem se od problémů upoutat a jen si to celé užívat. Na to jsem neměla povahu. Tohle není můj život!

Zpod sklopených řas jsem se rozhlédla po svých společnících. Něco si zaujatě vykládali a každou chvíli někdo z nich vypukl v hlasitý smích. Jistě si myslíte, že jsem blbá. A máte vlastně pravdu. Jiný člověk by z té situace možná chtěl vytěžit co nejvíc, ale ne já... Přemýšlela jsem nad důsledky, které může tahle... nehoda přinést. Ani jeden z nich nebyl pozitivní...

"Jsme tu," pronesl slavnostně Paul asi po dvaceti minutách. "Naštěstí včas..."

Pohlédla jsem na hodinky. Bezva, kluci měli ještě nějakou rezervu.

Když jsme se však vysoukali z auta, nechápavě jsem se zamračila. Ocitli jsme se totiž před úplně obyčejným ateliérem. "A co drsňácký styl? Nezdá se mi, že tady by šlo něco takového podniknout."

Louis zakoulel očima. "To víš, management..." Víc říkat nemusel, vše mi bylo jasné. Chytil mě za ruku a poté jsme vykročili do samotných ateliérů.

Čím víc jsme se blížili k obrovským proskleným dveřím, tím hůř mi bylo. Můj prázdný žaludek protestoval a dech se zrychloval. Možná by nebylo na škodu, abych si na takový způsob života začala zvykat. Nezáleží na tom, jak dlouho setrvám v kůži Eleanor. Ať tak či tak, vše se usnadní... Sakra, fakt to zní hodně bláznivě.