IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 84

Kolona se opravdu táhla neuvěřitelně pomalu, skrz orosené sklo jsem jen letmo zahlédla, že se celá levá strana silnice propadla a místo několika pruhů tam zeje velká černá díra. Jako chřtán obrovského nebezpečného zvířete.

Bezděky jsem se otřásla.

To se mi nelíbilo.

Ještě že auta přede mnou, na rozdíl od mé maličkosti, netápala ve vědomí, kterým směrem se vydat. Mohla jsem následovat jejich příkladu a nikdo, pominu-li Nialla, nevěděl o mé bezradnosti.

Kdo ví, čím to bylo, ale během cesty panovalo v autě napjaté ticho. Jako by se každý zdráhal porušit dusný závoj, jenž nás obklopoval, přitom každému takovému odvážlivci bych minimálně vtiskla pusu na tvář.

Ostrá zatáčka vlevo a před námi se vynořily vysoké pískovcové skály. Sem tam byly obrostlé divokou zelení, na některých místech se drolily, přesně jak říkal policista.

Kdovíproč se mi dlaně na měkkém potahu volantu zpotily.

...

Déšť sílil, neviděla jsem ani metr před sebe. Po vozovce se valily proudy vody, pneumatiky si jí horko těžko prorážely cestu.

Vtom mi z dohledu zmizela brzdová světla opelu, jenž se sunul před námi, a místo nich se objevila neprostupná clona kouře. Pronikal i skrz zavřená okna, dostával se nám do plic a způsoboval tlumené kašlání.

Sešlápla jsem brzdu spolu se spojkou k podlaze, auto na místě zastavilo.

Dým houstl, nechápala jsem, co se děje. Olízla jsem si suché rty a sykla pod bodnutím bolesti, která mými ústy projela. Tohle se dělo vždycky, když jsem se dostala do velkého stresu... Rty se proměnily v tenký šustící papír.

"Co to, ksakru, je?" naklonil se Harry mezi předními sedadly. "Kde se ten kouř bere? Neslyšeli jste nějaký výbuch nebo tak něco, že ne?"

Mlčky jsem zavrtěla hlavou, soustředíc se pouze na zpola viditelnou kluzkou silnici. Bála jsem se. Neskutečně jsem se bála...

Blesk na chvíli osvětlil šedivý den. Třásla jsem se až do morku kostí... Dostavila se lítost nad tím, že jsem Louimu nepřenechala řízení.

Nejistě jsem se znovu rozjela. Dvojka... Trojka... Tachometr brzy ukazoval 50, nemohla jsem se dočkat, až z toho proklatého místa vypadneme.

Jenže najednou... Ozvalo se ohlušující dunění, dokonce se vozovka pod námi mírně zatřásla. Nemohla za to ovšem bouřka. Pouze jedinkrát jsem totiž stačila mrknout, než se uprostřed cesty objevil obrovský kus skály. Jako by spadl přímo z nebe.

Tehdy se projevil ten nejsilnější instinkt, vlastní všem živým tvorům.

Instinkt k přežití.

Na poslední chvíli jsem strhla volant. Vůz se otočil kolem své osy, ručičky jednou oběhly ciferník. Svět se změnil ve vířící zeleň skrytou pod plachtou deště.

Cítila jsem prudký naráz z pravé strany.

Mé strany.

Bokem projela ostrá bolest, tlak mě vymrštil ze sedadla. Jen díky bezpečnostnímu pásu jsem neskončila v čelním skle.

Zezadu ke mně dolehl tichý výkřik, vnímala jsem, jak mě někdo pevně drží za ruku.

Následoval tupý úder do hlavy a... tma.

...

Pomalu jsem se vracela z konejšivé temnoty zpátky k vědomí. Připomínalo to pozvolný návrat z mořské hlubiny, s každou další sekundou jsem vnímala o trochu víc. Doléhalo ke mně ostré pípání, nosem pronikal jakýsi pach sterility...

Zavrtěla jsem se.

Ať jsem ležela na čemkoli, nebylo to pohodlné. Obklopovala mě úzkost, strach, hlava se mi mohla rozskočit.

Ozvalo se tiché zasténání. Až pozdě jsem si uvědomila, že ten zvuk se vydral z mých úst. Cítila jsem se, jako by mé tělo někdo poskládal z různých částí, které k sobě nikdy nemohly pasovat. Rameno mi kdovíkdy ztuhlo, na hrudník někdo položil kámen a zamezil mi v přístupu ke vzduchu.

Rozkašlala jsem se.

Dveře se ihned rozrazily a hlasitý dusot několika párů nohou neomylně zamířil k mé posteli. Alespoň jsem tedy předpokládala, že ležím na posteli.

"Slečno, slyšíte mě?"

Mužský hlas?

Sevřela jsem ruce v pěst a čekala, zda mí společníci poví něco dalšího. Cokoli, z čeho bych se dozvěděla, co se mi stalo. Nedokázala jsem si totiž na nic vzpomenout... V paměti to bylo, informace se ukrývaly kdesi v mém mozku, ale já k nim nemohla najít cestu. Nešlo to... Vyčerpání si vybralo svou daň.

"Slečno, pokud vnímáte, otevřete oči," nabádal mě jemně. Zdráhala jsem se udělat, co po mně chtěl. Realita mi naháněla strach.

Trvalo dlouhou minutu, než jsem víčka zvedla a oslnilo mě ostré světlo.

Bílá... Všude byla bílá...

Nemocnice? To vysvětluje sterilní pach.

S námahou jsem obrátila obličej, abych si mohla prostor pořádně prohlédnout. Šíjí mi projela tupá bolest.

"Dobré odpoledne," pokračoval hlas, jenž mě ponoukal k probuzení. "Jak se cítíte?"

Zaostřila jsem na oválnou tvář s hustým plnovousem a pokusila se vykouzlit alespoň náznak úsměvu. Neúspěšně. "Jako by mi někdo promixoval všechny vzpomínky."

"To je po takové nehodě normální," kývl a zrakem zabloudil do poznámek ve svých rukou. "Máte otřes mozku, pár naražených žeber a vykloubené rameno, to jsme vám však napravili a zafixovali speciálním obinadlem. Měla jste obrovské štěstí."

Až tehdy jsem si všimla robustní zdravotní sestry se širokým konejšivým úsměvem, která mi na hrudi kontrolovala elektrody. Pravděpodobně hlídaly mé srdce.

"Promiňte," přejela jsem si po citlivé kůži, na níž se vybarvovala spousta rudých škrábanců, "mluvil jste o nehodě?"

"Oh, promiňte," upřel na mě znovu pozornost. "Je normální, že po silném nárazu do hlavy se člověku několik vzpomínek jaksi... vytratí. Vrátí se vám, nebojte. Ale zpět k tématu. Ano, přivezla vás sanitka včera odpoledne, vás a 5 dalších chlapců po bouračce."

Mou myslí projel jasný záblesk. Trval jen vteřinu, ale obsahoval neskutečné množství informací. Auto. Skála. Kouř. Bouře...

Lou.

"Kde jsou ti chlapci?" vystřelil můj hlas o oktávu výš. Vzpomínala jsem si na vše. Silný náraz, který mě vymrštil ze sedadla, bezpečnostní pás, jenž se mi zařízl do kůže na prsou. Křik, ruka, držící tu mou...

JEHO ruka...

"Jsou v pořádku?" pokusila jsem se posadit, ovšem žena mě zarazila. "Drahoušku, ležte. Nesmíte se stresovat... Jste ještě příliš slabá."

"Mluvte, prosím..." Z mého hlasu jasně čišelo zoufalství, žadonila jsem jako malé dítě toužící po určité hračce.

Děsilo mě, že se jim mohlo něco stát. A... Mou vinou... To JÁ nezvládla řízení! Pokud... Pokud si ublížili, nikdy si to neodpustím!

Zachvátila mě známá bolest u srdce. Plnila mé nitro, šířila se jím jako kyselina a pohlcovala vše, co jí přišlo do cesty.

Lapla jsem po vzduchu.

"Slečno?" Panika v lékařově hlase se nedala zamaskovat, přístroj kontrolující mou srdeční činnost pípal jako o život. Rozléhal se pokojem, strhával na sebe veškerou pozornost.

* * * * * * * * * *

IWBWY se vrací s dalším dílem a s ním se vracím i já, abych vám opět poděkovala. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc se vám příběh zapíše do srdce. A jelikož je tahle povídka na mém pomyslném žebříčku, netušíte, kolik pro mě vaše podpora znamená... DÍKY!