IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 57

"Netvař se tak vyděšeně," brouknul konejšivě. Což mě absurdně vykolejilo ještě víc. Co se to jen děje? Je to vážně blázen? Ale jak ví...

"Já vím všechno," roztříštil síť mých úvah. Chvilku trvalo, než mi došlo, že dostávám odpověď na jednu ze svých myšlenek. Stravovala mě hrůza. Pohlcovala každičkou buňku v mém těle, plížila se jím jako prodlužující se stín.

"Mluvíš nesmysly," procedila jsem skrz zuby, otočila se na patě a vyrazila opačným směrem, než jaký vedl k Amelii. A bylo mi to fuk, chtěla jsem se jen dostat od toho člověka co nejdál.

Stačil však jeden krátký nádech a on stál přede mnou. Okamžitě jsem zastavila. Mrkala jsem a snažila se pochopit, jak se tam mohl tak znenadání zhmotnit, ale... Zbytečně. Nenapadlo mě jediné rozumné vysvětlení.

"Jak jsi to udělal?" zasípala jsem, na konci se mi hlas zlomil.

"Umím toho víc," odpověděl samolibě. I přes jeho rádoby povýšené chování z něj vyzařovala dobrota, něco ve mně mu moc chtělo věřit. Což je ta největší blbost, jaká mě mohla napadnout.

"To tys mi zabránil, abych vběhla pod náklaďák?" trhla jsem hlavou dozadu. "Díky, zřejmě jsi mi zachránil život."

Smekl imaginární klobouk, avšak víc neřekl.

"Proč se ale ti lidé tvářili tak vyděšeně, když jsem se na tebe zeptala?" pokračovala jsem ve výslechu. Nazval mě mým pravým jménem, třeba tu jde o mnohem víc. Copak se může stát ještě něco šílenějšího?

"Možná jsi jediná, kdo mě vidí."

Nevěděla jsem, zda se mám smát nebo brečet. Střílí si ze mě? Trochu kruté.

"Jo, jasně," odfrkla jsem pohrdlivě.

"Připadá ti to tak nemožné?" zašeptal tajnůstkářsky. "Tobě? Dívce, která se ocitla v těle někoho jiného?"

To mě dopálilo. Začala jsem mlít páté přes deváté. "Aha, já vím! Navedl tě Niall, co? Doufám, že se teď někde dobře baví!" Do očí se mi znovu tlačily slzy. Jak mi to mohl udělat?

Chlapec však na má obvinění nereagoval. Jen nespokojeně nakrčil nos, mezi obočím se mu utvořila jemná vráska. "No jo, Niall. Věř mi, mí nadřízení nebyli právě nadšení, že mu všechno došlo." Mnul si bradu a vypadal plně pohroužen v myšlenkách. Zato já byla zmatená víc a víc.

"Co to povídáš?" vyjela jsem. "Nadřízení? Za tímhle nestojí Niall?"

Jako by si až teď všiml mé přítomnosti. Zkoumavě mě pozoroval, skoro jsem se pod jeho pohledem zmenšila.

"Poslyš," přejel si dlaní po krku. "Sice se ti to zdá nemožné, ale mě fakt nikdo jiný nevidí. Ty teď působíš, jako by ses bavila sama se sebou." Dobrá, to se mi nezamlouvalo. "Takže navrhuji zamířit do parku a tam si sednout k jezeru. Nebudeš tam tak nápadná."

Chtěla jsem namítnout, že se kolem nenachází žádný další člověk, ovšem v té chvíli se kolem mě prohnal obrovskou rychlostí chlapec na skateboardu.

Skvělé, jezdit v dešti? Já být jeho mamka-

Mé úvahy přerušil onen neznámý. "Vždyť neprší..."

Zvedla jsem hlavu k obloze. Mraky se protrhávaly, slunce svými paprsky vysoušelo zem.

"Fajn," povzdechla jsem si. Co můžu ztratit? "Jdeme."

Paní s masivní holí se zastavila a zabodla do mě zamračený pohled. Nervózně jsem se usmívala, zatímco můj společník se pobaveně chechtal.

>><< 

U jezera jsem se zhroutila do trávy, přitáhla kolena k bradě a zahleděla se na protější břeh. Kolem procházela spousta lidí, ale žádný z nich mi nevěnoval pozornost. Zamilované páry měly oči jeden pro druhého, okolní svět pro ně neexistoval.

Jeden takový přitáhl mou pozornost. Sledovala jsem je se smíšenými pocity. Najednou jsem měla problém pamatovat na to, že Louiho city doopravdy nepatří mně. Že ani nikdy patřit nebudou.

"Netrap se," usedl ten podivný kluk vedle. Jako by se mě dotklo slunce, má kůže najednou... sálala. "Však se vše vyřeší dřív, než se naděješ."

Střelila jsem po něm pohledem. "Co ty o mně vlastně víš?"

"Všechno," odpověděl prostě a očekával, že se a tím smířím. Ale to se šeredně mýlí. "Dokaž to."

Zareagoval na výzvu v mém hlase. Položil se do trávy a paži strčil pod hlavu. "Fajn. Jmenuješ se Petra, pocházíš z malé zemičky ve střední Evropě. Narodila ses roku 1992 jako jediné dítě a vyrůstala ve velkém rodinném domě, ve vesnici, která ani nebývá na mapách. Mělas krásné dětství a úžasné rodiče. Dostala ses na gymnázium a těsně před tím, než tě kdosi katapultoval do Londýna, jsi dokončila první ročník na vysoké škole."

"Dobrá," namáhavě jsem polkla, "tohle všechno se dá odněkud vyčíst. Co jsi zač?"

"Ještě jsem neskončil," zavřel oči. "Jsi extrémně citlivá, moc nad vším přemýšlíš, chybu vždycky hledáš u sebe, přestože jsi evidentně žádnou neudělala. Bojíš se neúspěchu a zklamání, za své blízké bys položila život. V šesti letech jsi po pádu utrpěla silný otřes mozku a dodnes má tvé pravé já," na poslední slova vložil jasný důraz, "na čele jizvu." Vše tohle vychrlil jedním dechem.

Když skončil, řasy se mu zatřepotaly a já se znovu topila v oceánu. "Stačí?"

"Co jsi zač?" zopakovala jsem svou předchozí otázku, nyní s překvapivou razancí. Vyděsil mě. Vyděsil mě tak, až se mě málem zmocnil hysterický záchvat.

"Pořád nevíš?" laskavě se pousmál. "Jsem tvůj strážný anděl."

* * * * * * * * * * * * * *

Nóóóóó... Původně jsem chtěla nový díl hodit až zítra, ale jaksi jsem se nemohla dočkat, co na zvrat a novou postavu v příběhu povíte =D Líbí? =D Já pevně doufám, že ano, snažím se psát poutavě, snažím se tento příběh vystavit jako knihu, snad se mi to alespoň částečně daří =) Díky za všechnu vaši podporu, kdybych mohla, za ni vás jednu po druhé obejmu =3 =)