IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 135

Krásné úterní odpoledne =) Tak je na světě nový díl. Plánuji ještě tak 2, max.3 (pokud se ovšem znovu nerozvášním a finále nějak zásadně nenatáhnu =D). A pak nastane definitivní konec. Nějak si to nedovedu představit. Po takové době, již jsem s povídkou strávila, se to zdá takřka nemožné... Ale všechno je to díky vám. Nebýt vašeho zájmu a té úžasné podpory, tento profil by neexistoval. PATŘÍ VÁM MŮJ OBROVSKÝ DÍK... Jste skvělí, všichni do jednoho ♥

Tak hurá do toho, doufám, že do konce už vydržíte a vychutnáte si uzavření jedné kapitoly mého života. Love you!

PS: Budu moc ráda, když mě budete sledovat na instagramu, odkaz najdete na profilu v popisku =) Díkyyyy! =)

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Když se Bruno uráčil vrátit domů, byla jsem již úplně bdělá. Ačkoli hodiny ukazovaly teprve něco málo po sedmé, věděla jsem, že veškerá snaha o opětovné se propadnutí do hlubin spánku by byla úplně zbytečná, tak jsem se navlékla do oblíbených tepláků a volné mikiny a s notebookem na kolenou se usadila v obývacím pokoji. Vrátila jsem se do svého těla, vrátit by se tudíž mělo i všechno ostatní...

U srdce mě znovu nepříjemně bodlo, žaludek udělal další úctyhodné salto. Je až neuvěřitelné, kolik je toho člověk schopen zvládnout. Kolik může snést... Ačkoli z posledních sil, stále jsem se držela při smyslech. Čelila jsem realitě, dívala se jí do očí a pořád tu byla. Nezpanikařila jsem, když jsem se před hodinou probudila zpět v Čechách. I tohle jsem ustála!

Hřbetem ruky jsem si z tváře setřela jednu zbloudilou slzu. Zhluboka jsem se nadechla a zapnula počítač.

Ani na jednu ze svých sociálních sítí jsem neměla náladu, nepřišlo mi správné pokoušet se tak rychle napojit na starý život. Chystala jsem se do vyhledávače naťukat adresu stránky s nejnovějšími filmy – na odreagování není nic lepšího než nějaká pořádně bláznivá komedie –, když vtom monitor dvakrát zablikal, zamrzl, a když jsem se chystala začít prskat, načetl se mi web mirror.co.uk. Mumlala jsem si něco o zatracené technice a hodlala okno znovu zavřít, ovšem tu jsem si všimla zprávy přímo na hlavní stránce.

„Fanoušci jsou šokovaní: Louis Tomlinson a Eleanor Calder-ošklivá hádka na veřejnosti!"

Nasucho jsem polkla, ruka mi nad touchpadem úplně ochabla. Jen jsem zírala do rozzářeného monitoru a zpracovávala každé jednotlivé slovíčko tučného titulku v záhlaví.

Trvalo jednu dlouhou minutu, než jsem dokázala prsty posunout a sjet dolů. Odhalila se mi fotka. Fotka jich dvou. Stáli vedle sebe v záři reflektorů jako naprosto cizí lidé. Ač se pro oko nestranného pozorovatele mohlo zdát, že se jen nepohodli a nejde o nic vážného, já v rysech Louiho tváře rozpoznala trýzeň. Ani ty nejlepší maskérky nedokázaly nechat zmizet ty hluboké temné kruhy pod očima a on sám nijak nemohl skrýt ony zúžené zornice, postrádající jakoukoli jiskru.

Zaštkala jsem. Jako mi někdo rval orgány zaživa...

Polkla jsem další hořkost, stoupající hrdlem, a sjela prstem níž. Na čtení hustě popsaných řádků jsem neměla sílu, velkoryse jsem je přehlížela, avšak jakmile mi stránka odhalila poslední snímek, z úst mi splynul první hlasitější vzlyk.

Fotograf zřejmě nevědomky zaostřil přímo na Louiho levačku, na níž mu zářil známý stříbrný kroužek s nenápadnými ornamenty.

Bezděky mi pohled sklouzl k mé vlastní ruce.