IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 42

Zbytek odpoledne jsme se z ložnice nehnuli. Jen jsme leželi na posteli, já v Louiho objetí, a povídali si. O životě, o svých pocitech, plánech do budoucna. Bylo osvěžující a neuvěřitelně osvobozující nemuset se přetvařovat. V Londýně v té chvíli ležela Petra, nikoli Eleanor Calder. A děsilo ji, jak její duše z přítomnosti toho kluka blázní.

Musela jsem někdy k večeru usnout. Když jsem víčka totiž znovu rozlepila, svítila v pokoji lampička a okna stínily tmavě modré závěsy. Zívla jsem a vytáhla se do sedu. Za zády jsem ihned ucítila studenou pelest postele. A okamžitě mi též došlo, že se tam nacházím sama. Louis se musel během odpoledne nenápadně vytratit.

Mátožně jsem se vyhrabala z peřin. Víčka se mnou odmítala spolupracovat, nejradši by se znovu zavřela a dopřála mému mozku ještě několik dlouhých hodin odpočinku. Ovšem s tím zase nesouhlasil žaludek. Naprázdno se stahoval, nutně jsem potřebovala něco sníst.

V rychlosti jsem si skočila do koupelny, natáhla na sebe první oblečení, které mi přišlo pod ruku, a opatrně po schodech sestoupila do přízemí. Z kuchyně zněly tlumené hlasy, dost mě uklidnilo, že jsou kluci v domě. Dávalo mi to aspoň zdání normálnosti. Takového pocitu, že je všechno v pořádku. Milosrdná lež pro mou schopnost vnímání.

Jakmile vrzly dveře, obrátili ke mně chlapci svou pozornost. Kromě Nialla se kolem jídelního stolu tísnili všichni. Zjevně připravovali večeři. Bodl mě osten viny. Měla jsem jim pomoci!

"Miláčku," přiběhl ke mně Louis a sevřel mě ochranitelsky v objetí. "Odpočinula sis?"

"Docela ano. Jen mě mrzí, že jsem vám s přípravou večeře nepomohla. Místo toho si vyspávám. Za bílého dne." Doprovodila jsem svou řeč pousmáním, avšak v hloubi duše jsem to myslela vážně. Liam se ujal role mluvčího. "Máš na to právo, však víme, co máš za sebou. A abys neměla špatné svědomí, povíme ti jedno. Nevařili jsme, my jsme... no, objednali jsme pizzu."

Ten malý podvod mě už regulérně rozesmál. Byla to přirozená a úplně správná reakce. Mí společníci se ke mně samozřejmě ihned přidali.

"A kde je vlastně Niall?" odvážila jsem se zeptat.

"Nevíme," pokrčil Zayn rameny, "prostě odešel, bez jakéhokoli slova vysvětlení. Vlastně hned po tom, co jste s Louim zmizeli nahoře. Což mi připomíná, neměl by už být zpátky?"

Sotva to dořekl, bouchly domovní dveře a po chvilce do kuchyně nakoukla rozcuchaná blonďatá kštice. Niall si nás pozorně měřil pohledem, nemusím snad zdůrazňovat, že v centru pozornosti jsem se znovu nacházela já. Kupodivu to však se mnou tentokrát nic neudělalo.

"Zrovna jsme o tobě mluvili," prohodil Harry jakoby nic. "Můžeš nám říct, kam jsi tak najednou zmizel?"

Oslovený odpověděl, aniž by se na mě přestal dívat. "Jen tak, potřeboval jsem si trochu pročistit hlavu."

Louis se vedle mě napjal. Došlo mu, jak na mě Niall kouká, a zjevně se mu to ani trochu nelíbilo. Jeho sevření kolem mých ramen zesílilo, když zašeptal: "Určitě máš hlad, pojď se posadit." Poslušně jsem ho následovala a nechala se nasměrovat k jedné ze židlí.

>><< 

Asi jsem to tak vnímala jediná, avšak atmosféra během večeře mi přišla víc než napjatá. Zřejmě za to mohl především blonďák a jeho zjevná averze vůči mně. Averze, jíž jsem vůbec nerozuměla. A pořád jsem nemohla přijít na to, zda šlo o problém mezi námi dvěma, nebo mezi ním a skutečnou Eleanor. Bože, kolik problémů jsem tou záměnou nechtěně způsobila? Bude jich víc, než jsem si původně myslela. Kluci se sice snažili rozproudit konverzaci, ovšem příliš se jim to nedařilo. Jako by byl každý ponořený ve vlastních myšlenkách.

"Cítíš se na krátkou procházku?" šeptnul mi Louis, sotva jsme po večeři sklidili nádobí do myčky. Střelila jsem pohledem k oknu. Pomalu padala tma, už nehrozilo, že nás budou pronásledovat davy fanoušků. Bez váhání jsem na jeho nabídku kývla. Potřebovala jsem se nutně dostat z bytu, dál od Nialla, který se na mě stále po očku díval.

Odběhla jsem do ložnice a ze dna skříně vytáhla světle šedivou mikinu. Ani jsem ji příliš nezkoumala, prostě jsem si ji přetáhla přes hlavu a rychle se vydala zpět do přízemí.

Jakmile jsem se objevila na schodech, dole stojícímu Louimu se rozzářila očka. "Páni, ty tu mikinu ode mě ještě máš?"

Hrklo ve mně. Další jejich společná vzpomínka. Jak teď zareagovat a zachovat si tvář? "Jasně že ji mám..." Tím jsem snad nic nepokazila.

"Teď se mi to všechno živě vybavilo," usmál se, chytil mě za ruku a vyvedl ven. Okamžitě nás ovanul chladný vítr. Zachvěla jsem se, zatímco Louis pokračoval. "To jsme se po naší první schůzce vraceli domů. Byla ti zima, tak jsem ti nabídl svou mikinu."

Vyprávěl mi to, jako by věděl, že jsem nic z toho neprožila. Jako by nějakým podivným řízením osudu dospěl k závěru, že potřebuji osvěžit paměť. Zamrazilo mě.

Než jsme zabočili za roh, pocítila jsem potřebu obrátit se k našim oknům. Zářila do tmy a já si za záclonou v přízemí všimla kulaté tváře, která nás pozorně sledovala.

Niall.

Žaludek mi udělal kotrmelec. Dotkl se mě chlad, plížil se podél mé páteře až do morku kostí. Za můj následný třes nemohla zima venku, kdepak. Stačily k tomu hluboké modré oči, které mě z bezpečí domova sledovaly.

* * * * * * * * * * * * *

Další díl velkého románu na dobrou noc ;o) Chtěla bych vám znovu poděkovat za podporu, vážně. Alespoň vidím, že ty mé "výlevy" za něco málo stojí... =3