IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 88

Opřela jsem se o něj a zavřela oči. Bolelo to. Míra mé lásky bolela, ležela mi na hrudi a bránila vzduchu, aby doputoval do mých plic. Jen s ním jsem byla plnohodnotnou lidskou bytostí a ničilo mě vědomí, že mi ten báječný kluk nikdy nebude tak úplně patřit.

Každý člověk má v genech zakódované sobectví. A záleží jen na nás, jak moc se mu poddáme. Já se touhou po Louim snížila k té nejhorší formě.

"El?" broukl Liam.

"Hm?"

"Dáš si tu sušenku?"

Teprve tehdy jsem si uvědomila, že Daddy stále drží v rukou tác, jako by to byla lesklá zbroj, a jen čeká, až si kousek pečiva vezmu.

Omluvně jsem se pousmála. "Promiň. Zase jsem se na chvilku zamyslela. Zkusím to co nejvíc omezit."

Kluci se po sobě podívali, koutky úst jim cukaly v pobavení. Docela se mi ulevilo, ona dusná atmosféra začala být k nevydržení.

Do krému jsme přidali trochu tvarohu a ztužovače, aby získal pevnější konzistenci, a sotva jsme ho asi po půl hodině vytáhli z lednice, tvářili se kluci šťastně jako děti u svého prvního vánočního stromečku.

"Ono to vyšlo!" pronesl nevěřícně Harry, když jsme měli dort hotový. Vypadal vážně dobře, kakaový korpus a nahoře nadýchaná bílá čepice s hoblinky hořké čokolády. Pyšně jsem si naše dílo prohlížela. Dopadlo lépe, než jsem očekávala. Abych se přiznala, vůbec jsem nevěděla, co dělám. Navenek jsem se sice tvářila sebejistě a jako ten největší odborník na světě, no, skutečnost se od této iluze velmi lišila.

"El?" nabídl mi Liam nůž. "Ujmeš se čestného nakrojení?"

Vzala jsem za rukojeť, ovšem místo abych čepel zabořila do korpusu, podala jsem nástroj Louimu.

"Co já s tím?" zeptal se s úsměvem.

"No," naklonila jsem hlavu, "teď sis toho kvůli mně prožil dost a dost. Takže takové vyznamenání," ukázala jsem k dortu na kuchyňském ostrůvku, "náleží tobě."

Poprvé za poslední dny se mu rty zkroutily v upřímném úsměvu, v ryzím výrazu radosti a spokojenosti. Líbnul mě na tvář, nůž přijal a zaujal postoj s napřímenými rameny. V té chvíli se mi před očima proměnil v bojovníka, který se připravuje k velkému zápasu. Skoro jsem se rozesmála. Kde na to jen chodím?

"Hlavně opatrně," nahnul se mu Harry nenápadně přes rameno. "Tohle je totiž mistrovské dílo, které se už asi nebude opakovat."

"Hodím náš výtvor na instagram!" zavýskl najednou Niall. A než by mu v tom stačil kdokoli zabránit, už před sebou držel mobil, jako by to byl štít, a tvořil jednu fotku za druhou. Z různých úhlů, s různými efekty. Bylo úžasné sledovat, jakou radost má i z maličkosti.

"Ty jsi na tom internetu závislý!" houkl starostlivě Liam. "Měl bys jít možná na nějaké to léčení."

Blonďák se jen zářivě zazubil a pokračoval ve své činnosti.

"Poslyšte, nerad ruším zábavu," zamručel Harry, pohledem hypnotizujíc dort na pracovní desce. "Ale mám hrozný hlad! Mohl bych si konečně ukrojit kousek?"

Chvíli jsme se na něj trochu přepadle dívali, dokonce i Niall zapomněl na sociální sítě a nyní sledoval svého kolegu s očima vytřeštěnýma. Všem nám docházelo, že si ti dva prohodili osobnosti. Což mě z pochopitelných důvodů znervóznělo. Jen to připomínalo svízelnou situaci, z níž jsem se pořád ještě nedostala.

"Už vím, jak se cítí Niall," zamumlal nespokojeně, vzal nůž a zabořil ho do měkkého korpusu. Dělal, že nevnímá, kterak jeho přátelé dusí smích, nandal na talířky několik kousků a beze slova se přesunul k jídelnímu stolu. Nemohla jsem si pomoci, působil na mě v daném momentu jako robot. Jako... Jako by se v hlavě zaobíral něčím důležitým a onen problém ho celého pohltil.

Doufala jsem, že se projednou netýká mě.

"Musíme si promluvit," rozlehl se mou myslí Damienův starostlivý hlas. "Hned."

Namáhavě jsem polkla a vymanila se z Louiho starostlivého objetí. "Tak víte co? Dejte si zatím beze mě, skočím se převléci. Tyto šaty," zatahala jsem za lem vzdušné bílé tuniky, "jsou neskutečně nasáklé sterilním pachem nemocnice. Nemůžu se dočkat, až se jich zbavím."

Ta výmluva zabrala, kluci mi ji spolkli i s navijákem. Což jen přispělo k hroznému pocitu, který mě stále zachvacoval. Začala jsem se ve lhaní zlepšovat, a to se mi opravdu nelíbilo.

S omluvným úsměvem jsem se vydala z kuchyně. Nohy mě nesly ke schodišti do prvního patra, doufala jsem, že v ložnici budu mít víc soukromí než dole v přízemí. Jen ať se nikdo nevydá nahoru...

Sotva za mnou bouchly dveře, pokoj naplnila známá výjimečná energie. Věděla jsem, že je Damien uvnitř a čeká na mě.

Otočila jsem se čelem do prostoru. A skutečně. Přecházel z jedné strany místnosti na druhou, zrak zabodnutý do země, a něco si mumlal. Slovům jsem nerozuměla, dával si dobrý pozor, aby mi vše ušlo.

Pozorně jsem ho sledovala. Bílá košile skoro svítila, upravené vlasy se s každým krokem zavlnily. Čišela z něj nervozita, stačila se během pouhých pár sekund přenést i na mě.

"Ehm," odkašlala jsem si. Zastavil, vrazil ruce do kapes plátěných kalhot a obrátil se ke mně. Byla jsem zmatená. Ve tváři se mu zračila stejnou měrou starost i zloba. To první jsem chápala, no to druhé, upřímně, moc ne. "Jak se cítíš?"

"No," zamračila jsem se, protože mi ten neosobní tón neunikl, "vzhledem k okolnostem docela dobře. Žiju, což je nejdůležitější."

Přikývl. Další překvapení. Očekávala bych aspoň letmý úsměv. "Damiene, proč se tváříš... takhle?"

"Takhle?" nakrčil nos, až se mu čelo zkrabatilo vráskami.

"Co se stalo?"

Vyloudil zvláštní zvuk. Znělo to jako... zavrčení. Hrdelní, rozzlobený hlas. "Co se stalo? No, čím mám začít? Třeba tím, že jsi málem přišla o život a já s tím nemohl nic udělat?"

"Jak-," začala jsem, ale nepustil mě ke slovu. "Mí šéfové ze mě udělali úplného hlupáka!"

"Damiene, uklidni se," pokročila jsem k němu a v konejšivém gestu natáhla ruce. Toužila jsem ho nějak upokojit, ovšem bylo nad slunce jasnější, že mě nečeká právě jednoduchý úkol. Vždy přítomný vyrovnaný výraz zmizel, nahradila ho maska rozčarování a vzteku. Netušila jsem, že i nebeští služebníci jsou takových emocí schopni.

"Nemůžu se uklidnit, copak to nechápeš?" pozvedl hlas. "Petro, oni vás všechny," na poslední slovo vložil důraz, "chtěli potrestat."

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Na úvod bych vám samozřejmě chtěla moc poděkovat. Za veškerou podporu, za to, že jste součástí něčeho víc - zde toho mého vlastního malého světa, který, upřímně, velmi miluju ♥ A je mi ctí, že uchvátil i některé z vás... ♥ Nepřestanu si vás vážit, za všechno... Hodnocení, úžasné komentáře, sledování... =3 Promiňte, mám od včerejška trošku přecitlivělou náladu =D ♥ Jen jsem vám to chtěla říct...