IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 36

Znovu vám děkuju za veškerá přečtení, komentáře, podporu... ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

"Co se stalo?" zasípala jsem, zuby mi drkotaly zimou. Byl to sen? Živý a emocemi nabitý sen? Proboha, úplně jsem se zbláznila? Jak jsem jen mohla vyjít v tomhle nečase ven, nikomu nic neříct a ještě usnout pod nějakým stromem? Možná se mnou vážně není něco v pořádku.

"Vzbudil jsem se před chvílí," dal se do vysvětlování. "Neleželas v posteli, napadlo mě, že budeš v koupelně. Ovšem pode dveřmi nepronikalo žádné světlo, tak jsem vstal a šel se tam podívat. Dostal jsem strach. Přeběhl jsem k oknu, vyhlédl ven a viděl tě kráčet po cestě do lesa. Bez přemýšlení jsem se za tebou vydal."

Otřásla jsem se. "Lou, promiň. A-asi jsem měla nějakou noční můru, vůbec nevím, proč jsem se vydala ven." V této chvíli jsem se rozplakala. Louis mě stiskl pevněji a začal mě kolébat jako malé dítě.

"Omlouvám se!" štkala jsem, až se mi ramena trhavě zvedala. "Strašně moc se omlouvám! Poslední, co bych chtěla, je vyděsit tě. Jsem hloupá! Já-já vůbec netuším, co mě k takové blbosti vedlo..."

"El, no tak, klid," hladil mě konejšivě po vlasech. "Už je dobře. Však jestliže jsi měla zlý sen, dá se tvá noční procházka pochopit." To mě rozbrečelo ještě víc. Proč jen musí být tak chápavý? Kdyby na mě křičel, třeba bych se sebrala, možná by mě to i vrátilo do vlastního světa... Jenže takhle to bylo nemožné.

Jak jsem se uklidňovala, pomalu mi docházelo, co se před pár minutami odehrálo. Je... Je možné, že bych se nějakým záhadným způsobem na chvilku přenesla zpátky domů? Vlastně proč ne... Neznělo to tak šíleně, přihlédnu-li k tomu, co jsem na vlastní kůži prožívala. Doslova.

Nenápadně jsem k Louimu vzhlédla. Mokré vlasy se mu kroutily kolem spánků, oči hleděly nepřítomně kamsi do dálky. Petruš, připusť si to konečně. Jednou ho budeš muset opustit. Ocitneš se zpět ve svém vlastním obyčejném světě a zbudou pouhé vzpomínky. Jistě bolestné, ale na druhou stranu také nádherné. Po pár letech se k tomu třeba dokážu vrátit, aniž bych se zhroutila v slzách...

"Půjdeme zpátky do pokoje?" vytrhl mě ze zamyšlení jeho hlas. Z posledních sil jsem přikývla a nechala si od něj pomoci na nohy.

>><<

Usínala jsem ve stoje. To obrovské nervové vypětí otupilo mé smysly, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného než postel. Měkké peřiny, teplo, temnota.

Louis mě v našem dočasném útočišti něžně uložil, přikryl a vtiskl mi jemný polibek. Ani jsem se na něj nepodívala. Víčka jsem měla těžká jako olovo a síla rozlepit je prostě nezbývala.

>><<

Probudilo mě zvonění telefonu. Potichu jsem zabručela, obrátila se na druhý bok a na hlavu si přitiskla polštář. Kriste, ať ten protivný zvuk přestane!

"Lou, ten je tvůj?" zamumlala jsem. Žádná odpověď. Tak jsem vykoukla ven a slova se mi zadrhla v krku. Pokoj zel prázdnotou, můj společník nikde.

Vytáhla jsem se do sedu, pokrčila kolena a pokrývku si přitáhla ke krku. Doufala jsem, že si jen někam odskočil a nic se neděje. Po scéně, jíž jsem předvedla v noci... Nešťastně jsem složila tvář do dlaní. Halucinace mě zavedly do větru a deště. Zatraceně, co to se mnou je? Osudu přijde tato hra málo krutá?

Konečně zvuk ustal a pokojem opět prostoupilo ticho.

Vysoukala jsem se z postele a odběhla do koupelny. Sprcha, vlasy, zuby. Očistu jsem měla hotovou okolo osmé, navlékla na sebe legíny a dlouhý svetr a vrátila se zpátky do ložnice.

"Dobré ráno," zazubil se na mě Louis. Mezi dveřmi jsem se zarazila. Dřepěl na koberci u krbu a před ním ležel velký tác se snídaní. "Doufám, že máš hlad."

S úsměvem jsem k němu vykročila. "Vlastně mám, obrovský." Klesla jsem vedle něj a natáhla se po voňavém toustu.

"Poslyš, Lou," nedalo mi to. Dokud si všechno nevyjasníme, asi do sebe nevpravím jediné sousto. "Chceš si promluvit o tom, co se v noci stalo?"

Povzdechl si. Odložil hrnek s kávou a obrátil ke mně hlavu. "El, sice nechápu, co do tebe vjelo, ale jako mladší jsem býval náměsíčný. Spánek je zvláštní stav mysli. Nedělej si s tím starosti, hlavně že jsi v pořádku."

V té chvíli jsem poprvé pocítila touhu svěřit mu pravdu. Tu krutou šílenou pravdu, s jejíž pomocí bych zničila jak život Eleanor, tak svůj. Kousla jsem se tedy do rtu a vděčně se pousmála.

* * * * * * * * * * * *

Ani netušíte, kolik pro mě, jakožto nadšence-autora-amatéra, znamená vaše podpora a zájem =) Vše, co píšu, píšu od srdce. Pokud se vám má tvorba líbí, budu ráda za "follow", dozvíte se tak všechny novinky, chystané povídky, můžete si prohlédnout mou ostatní tvorbu. DÍKY ZA VŠE!