IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 85

Jak znenadání bolest přišla, tak i zmizela. Vnímala jsem slabou jehličku, kterou mi někdo píchl do ruky, a nepochybovala, že jen díky ní se můžu znovu svobodně nadechnout.

Napočítala jsem sedm sípavých nádechů, než muž v bílém plášti znovu promluvil. "Děje se vám tohle často?"

Nutkání se hystericky rozesmát bylo neuvěřitelně silné.

Ano, připadalo mi to k smíchu. Celý můj život byl absurdní loutkovou hrou, komedií, kterou řídili ti nahoře. Mohla jsem vůbec s jistotou tvrdit, že mám nějakou svobodnou vůli? Co když mi všechna má rozhodnutí někdo nasadil do hlavy?

Zoufalství se prohlubovalo vteřinu od vteřiny.

"Nedávno mi lékaři zjistili problémy se srdcem," pokrčila jsem rameny. "Naordinovali léky, ale asi nějakou dobu potrvá, než zaberou."

"A víte název oněch léků?"

Přemýšlivě jsem skousla ret. "Nepamatuji se, ale měla bych je mít v kabelce. Tedy, pokud ji se mnou přivezli."

Doktor pokynul sestře a ta se s jemným kývnutím odporoučela.

Když jsme osaměli, urychleně jsem se vrátila k předchozímu tématu. "Neodpověděl jste mi. Jak jsou na tom ti chlapci?"

Úsměv mu rozsvítil tvář. "Nic se jim nestalo. Ale jen díky vám! Kdybyste včas nestrhla volant, nevím, zda by byli ještě naživu."

Mrazení mi vyšplhalo podél páteře nahoru. Krev jako by mi v žilách ztuhla a proměnila se v ledovou kru. Vědomí, že jsem o ně mohla přijít, a to již podruhé, otřáslo i těmi polámanými zbytky víry, že můj příběh bude mít šťastný konec.

Slzy a pláč... Dvě neoddělitelné složky jedné emoce.

"Kde jsou?" zvedla jsem k němu lesknoucí se pohled. "Kde jsou teď?"

"Odmítali se odsud hnout, strávili tu celou noc. Ráno jsem je poslal domů, aby se trochu vyspali. Uplatnil jsem spolehlivý argument 'Když se zhroutíte vyčerpáním, příliš slečně nepomůžete.'. To ve stavu nouze zabere vždycky." Na konci proslovu už se spokojeně usmíval, jeho bezstarostnost se částečně přenesla i na mě.

Kluci jsou v pořádku... V pořádku! Kdybych se pořád necítila jako po ráně palicí, snad lékaři skočím kolem krku.

"Jsem si ovšem jistý, že se zde objeví v příštích několika minutách. Zvlášť až se od sestry dozví, že jste se probrala."

Tehdy dveře vrzly znovu a usměvavá žena se vrátila. K mé nesmírné úlevě v ruce držela známou černou tašku, s níž jsem strávila celou tu šílenou dobu v Londýně.

Položila mi ji přímo do klína. Nejistými prsty jsem vytáhla bílou krabičku s modrým proužkem a beze slova ji podala muži stále čekajícímu u mé postele. Sestra mezitím přistoupila blíž a opatrně mi z hrudi sundala elektrody.

"Hmm," kývl hlavou. "Dobře, tyto léky upravují nepravidelný rytmus srdce." Vrátil mi je a pozorně se mi zahleděl do obličeje. "Jinak se cítíte dobře? Bolí vás něco kromě zranění, která jsem vám vyjmenoval?"

"Tak nějak všechno," odfrkla jsem si, "ale jestli se ptáte, zda mě něco bolí přímo nesnesitelně," usmála jsem se, "pak ne. V rámci možností je mi fajn."

"Líbí se mi váš optimistický přístup," zazubil se. Měla jsem co dělat, abych se na toho přívětivého, dobrou náladou sršícího muže nezaškaredila. Protože jsem mohla mít vše, jen optimismus jaksi chyběl.

Vtom se vchod rozrazil, jako když na něj zaútočí obrovská vlna.

"El!" Jméno rezonovalo pokojem, pět pobledlých kluků ho proneslo tak nahlas, jak jen dokázalo. Zjevně aby celé situaci dodali na napínavosti. Což však, dle mého osobního názoru, nebyla potřeba.

"Lásko," nahnal se Louis k mé posteli a bez rozpaků se usadil na její kraj, "jsem tak rád, že jsi v pořádku! Moc jsem se o tebe bál. Jak se cítíš?"

Štíhlé prsty mě láskyplně hladily po tváři, zatímco jsem se topila v tůních naplněných obavami a skrytým děsem. Za jediný den jeho líce neskutečně propadly, pod očima se skvěly hluboké temné kruhy.

V hrudi se mi sbíral silný vzlyk. Má člověk nějaké hranice toho, co snese?

"Jsem v pořádku," odpověděla jsem. "Jen trochu pochroumaná."

Usmál se a z kapsy vyndal tmavě modrou krabičku se zlatým lemováním. Byla malých rozměrů, ale skrývala nějaké tajemství.

"To je pro tebe," šeptnul.

Nepatrně jsem se zamračila a převzala si ji. Působila v mé dlani jaksi... zvláštně. Skoro nic nevážila, přesto pro mě znamenala hodně. Zvláštní, zachvacovaly mě naprosto protichůdné pocity.

"Otevři to," nabádal mě jemně.

Střelila jsem nejistým pohledem ke klukům. Tvářili se... no, za daných okolností docela normálně, žádná nervozita, žádné skryté varování.

Tak jsem krabičku třesoucími se prsty otevřela.

"Páni," lapla jsem po vzduchu. Více slov se tehdy v mém slovníku nenacházelo, nepřišla jsem na to, jak vhodně pojmenovat své pocity. "To je nádhera!"

Pousmál se. "Věděl jsem, že se ti to bude líbit."

A líbilo. Ačkoli se to k Eleanořině osobnosti vůbec nehodilo.

K mé ovšem ano.

Další absurdní hra těch nahoře?

V krabičce ležel nádherný náramek z chirurgické oceli, tvořený pravidelnými miniaturními očky, na nichž ob několik částí visel přívěsek. Sovička, srdce, klíček. Nejradši bych si ho na zápěstí dala okamžitě.

"Jak tě to vůbec napadlo?" nedalo mi. "Vždyť... Nikdy předtím jsem nic takového nenosila." To bylo poprvé, kdy jsem doopravdy přijala identitu dívky, v jejímž těle jsem se ocitla.

"Vlastně ani nevím," pokrčil rameny, náramek opatrně vyndal a připnul mi ho na ruku. "Jako by mi něco napovídalo, abych ho koupil. Vzpomněl jsem si na Ameliin krámek a tvůj výraz, když sis prohlížela všechny ty maličkosti... Chtěl jsem ho ve tvém obličeji vidět znovu."

Dojal mě. Neskutečně mě dojal.

"Zvlášť po tom, čím si v poslední době procházíš," chytil mě za ruku. Pevně jsem mu sevření oplatila, mé vidění se pod náporem slz začínalo rozostřovat.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Krásný středeční večer! Tady máte kousek, aby se vám lépe spalo ;o) Opět, jako vždy, vám chci poděkovat za tu úžasnou podporu! Nevím, jak dát najevo, kolik pro mě znamená... ♥ Největší odměnou jsou mi vaše KOMENTÁŘE a FOLLOW, proto se snažím na vše ODEPISOVAT a SLEDOVÁNÍ oplácet, jelikož mi tu podporu dávat najevo nemusíte, ale děláte to. Moc si vás vážím a ještě jednou: DÍKY! ♥