IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 122

Krásný páteční večer! Tak zde vám přináším další díl našeho velkého románu =) Omlouvám se, je o něco kratší, ale i tento kousek jsem psala asi dvě hodiny, nejde mi to v poslední době tak, jak bych si přála. Přesto doufám, že se vám bude líbit a že hlavně vydržíte do konce. Je mi líto, že pro některé je můj styl psaní až příliš zdlouhavý, ale na druhou stranu to chápu. Ovšem to jsem já, jinak ani tvořit neumím.

Díky vám všem za tu úžasnou podporu, která mi denně kouzlí úsměv na tváři. Moc pro mě znamená každá hvězdička, komentář, každý jeden follow. To vše mě totiž žene dál. VY mě ženete dál, a za to vám nepřestanu být vděčná...

PS: Na Štědrý den pro vás chystám dáreček, počkejte si =P ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

Přitáhli jsme na sebe veškerou pozornost. Každý z kavárenských hostů se na nás díval, ta mladší část už si stačila dát dohromady, kdo v jejich společnosti vzbudil takový rozruch. Dívky si šuškaly, muži se natahovali, aby měli co nejlepší výhled, a maminky se pokoušely udržet své dcerky na místech.

To vše jsem však vnímala jen zpola. Okolní svět se skryl do mléčné mlhy, v jejím centru jsme zůstávali pouze my tři. Rozhozený Niall, zuřící Louis a já – k smrti vyděšená.

„Tak vysvětlí mi to někdo?" zahromoval Tommo znovu. „Co tu vy dva děláte?"

Schoulila jsem se víc do sebe a odmítala dál čelit jeho upřenému pohledu plnému bolesti, ublížení i zrady. To všechno mě málem srazilo na kolena. Třásla jsem se jako poslední list v podzimním vánku, chlad mi šplhal podél páteře nahoru až k samotné šíji. Ztratila jsem hlas, nedokázala bych ze sebe vypravit jediné slovo.

„Takže sem směřovala celá ta tvoje komedie v pekařství?" opřel se Louis o desku stolu. Věděla jsem, že mluví ke mně, nicméně jsem v sobě nenašla dostatek odvahy k jakékoli reakci.

Na pravé straně krku mě zašimral jeho horký dech, ovšem tentokrát se mi v žaludku nelíhli maličcí motýlci. Spíš jako by mi do něj Louis svým chováním zabodl ostrý nůž s dlouhou čepelí.

„El, sakra! Mluvím s tebou!"

„Takhle se k ní nechovej!" vymrštil se Niall v jediném okamžiku na nohy. Stalo se to tak rychle, že nohy křesílka nepříjemně zaskřípěly o podlahu a v mém mozku se tak jen dovršila představa jakéhosi osobního hororu.

Jen velmi stěží jsem v hrdle zadržovala pláč.

„To říkáš mně?" opáčil Louis. „Děláš si ze mě snad srandu?"

„Poslouchej se chvíli!" pokračoval Niall. „Chováš se jako cvok!"

To neměl říkat... Což jsem si s hrůzou v srdci uvědomila vteřinku před tím, než se následně strhla pohroma. Než Lou vymrštil paži a pěstí udeřil svého kolegu do čelisti.

Ozvalo se ostré lupnutí.

„Ty parchante," zavrčel rozezleně blonďák. „Přemýšlej chvíli! Máš po svém boku naprosto báječnou ženskou, a místo aby ses pokoušel porozumět celé vaší situaci, obviňuješ nás tu z kdovíčeho?"

Čím víc chlapec mluvil, tím byl Tommo rozezlenější. Evidentně už mu nezbývala ani špetka zdravého rozumu, mozek mu zastírala zloba. Nenávist. Onen pocit zrady, jejž jsem z něj vnímala, byl tím hlavním, co jej ovládalo.

Ve chvíli, kdy po něm znovu skočil, jsem do celého incidentu vpadla já. Vmísila jsem se mezi jejich těla a s co největší silou zatlačila Louimu do hrudi.

„Přestaň!" vykřikla jsem.

Nevnímal mě. Stále se pokoušel dostat k Niallovi, a teprve v momentě, kdy jsem ho vyloženě udeřila, mě vzal na vědomí.

Horečnatý lesk mu z očí zmizel. Objevila se v nich odevzdanost.

„Proč..." hlesl poraženě.

Kousla jsem se do spodního rtu, bráníc se dál slaným slzám, a zavrtěla hlavou. „J-já nevím, co sis domyslel, ale jsme tu jako kamarádi."

„To jistě," pohrdlivě so odfrkl. Střelil pohledem přes mé rameno a poté se zaměřil opět na mě. „Uteklas z pekařství jen proto, abys mohla jít na pokec se svým kamarádem!" Poslední slovo doprovodil naznačením uvozovek a já poprvé pocítila touhu uštědřit mu políček. Choval se jako blázen! Nechápala jsem, co ho to popadlo, nerozuměla jsem, kdy se stačil tak neskutečně proměnit. Jako bych trávila čas se dvěma naprosto odlišnými osobnostmi.

„O co ti vůbec jde?" O krok jsem couvla a zamračila se. Hněv bude lepší než lítost doprovázená vodopádem slz. „Lou, co jsem ti provedla tak neodpustitelného? Co se to s tebou děje?"

„Se mnou?" namítl nevěřícně. „To myslíš vážně?! Já o sobě netvrdím, že nejsem tím, za koho mě ostatní mají!"

Aha, odtud vítr vál... Šlo o můj spontánní výkřik Já nejsem Eleanor. Vše ostatní by Louis skousl, ale tohle... to představovalo onen poslední hřebíček do rakve.

„Prosím," ztlumila jsem hlas, „mohli bychom si o tom promluvit jinde?"

„Víš co," zvedl dlaně, „není o čem mluvit. Viděl jsem dost." Poslední pohled na mě, poslední pohled na Nialla. Poté se Louis sebral, propletl se mezi obsazenými kulatými stolky a splynul s davem proudícím po ulici.

Můj organismus jel na úsporný režim. Znemožňoval mozku zaobírat se uplynulými minutami, nutil k činnosti pouze mé svaly. Obrátila jsem se k Niallovi a začala mu kontrolovat čelist. „Nezlomil ti něco? Jsi v pořádku?"

Chlapec mě uchopil za zápěstí, čímž utnul veškeré snahy o pohyb. „Petru, uklidni se."

Zamrkala jsem.

„Dýchej. Nádech-výdech. Nádech-výdech."

Zhroutila jsem se zpět do křesílka a skryla tvář do dlaní. Pokoušela jsem se z hlavy vytěsnit počínající mumlání, spiklenecké štěbetání a přehnaná gesta mířená naším směrem, ovšem bez většího úspěchu. Ubíjelo mě to.

„Asi bychom měli vypadnout," naklonil se Niall blíž. „Brzy tady bude pořádné horko..."

Rozhlédla jsem se. Měl pravdu. Jako by se na nás chystal hon.

Setřela jsem proto z tváří zbloudilé slzy, vytáhla se na nohy a urychleně zamířila k proskleným dveřím. Pohled jsem upírala před sebe, odmítala jsem byť o milimetr pootočit hlavu. Netečnost představovala mou jedinou obranu.