IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 34

"To bylo pěkně dětinské," prohodila jsem jakoby mimochodem, když se nám kuchyň povedlo uvést do původního stavu. Louis potřásl hlavou a pronikavě se na mě zahleděl. "Bylo, ale tebe to bavilo, neříkej, že ne!"

Prokoukl mě, ani jsem se nesnažila zapírat. Zmrzlinovou válku jsem si fakt užila! "Fajn, kápnu Božskou. Bavila mě!" Když se nahlas rozesmál, pokračovala jsem. "Ale nikdo se to nesmí dozvědět! Myslím, že by majitelé příliš nadšení nebyli, nemluvě o kuchaři."

"Bude to naše malé tajemství," objal mě kolem pasu. Rozhlédla jsem se po kuchyni. Nikdo by nepoznal, co se tady ještě před pár minutami odehrávalo. Odvedli jsme kus poctivé práce a spolehlivě zahladili stopy.

V té chvíli mě ovládlo hlasité zívnutí. Můj společník se pousmál a jemně se ode mě odtáhl. "Nejlepší asi bude zalézt do peřin. Byl to úžasný, ale náročný den. Zítřek je celý náš."

"Neproklínáš mě?" zvedla jsem k němu bradu. Začínalo mě pomalu trápit, zda jsem neudělala chybu a Louiho vlastně proti jeho vůli neodtáhla na ranč. Třeba se mu vůbec nechtělo!

"A za co?" opáčil nechápavě. Sakra, kdyby ty dlaně spustil a přestal se mě dotýkat, třeba bych zvládla uvažovat jasněji. Jenže to on samozřejmě neudělal. Přivinula jsem se k němu tudíž pevněji a jen si té chvíle užívala. Kdo mohl vědět, jak dlouho to celé ještě potrvá. Jednou se vše jistě vrátí do starých kolejí. Bude to jako dřív a já Louiho ztratím... Ne, takhle uvažovat nesmím. "Ehm, za tohle. Odvedla jsem tě z Londýna, od tvých povinností."

"Za tohle bych ti spíš měl pořádně poděkovat," vtiskl mi jemný polibek. Culila jsem se, jako bych dostala nějaký lektvar štěstí.

Hodiny ukazovaly skoro deset večer. Což znamenalo? Ano, odchod do naší ložnice.

"Tak pojďme," propletla jsem své prsty s jeho a vydala se z temné místnosti zpátky do hlavní haly. Tam bylo, nepřekvapivě, prázdno. Paní majitelka už jistě též někde spokojeně odpočívala a já se upřímně nemohla dočkat, až budu následovat jejího příkladu. Kdo by řekl, jak moc přetvařování člověka vyčerpá? Já se cítila na odpadnutí, opravdu.

Do střechy stále silně bubnoval déšť, hřmění se neustále přibližovalo. Stiskla jsem rty do úzké linky. Další věc, jíž musím zvládnout: ovládnout svou hrůzu z bouřek.

"Co kdybych zapálil oheň v krbu, abychom se trochu zahřáli?" navrhl, jakmile jsme se dostali do našeho pokoje. Zívla jsem a prohrábla si vlhké vlasy. "Já jsem pro. A zatím se skočím osprchovat, nebude to trvat dlouho." Popadla jsem z kufru tepláky a triko a zavřela se v koupelně. Málem jsem za tu únavu začala osudu děkovat. Bránila mi panikařit, což se stávalo ve chvílích, kdy jsem se s myšlenkami ocitla sama.

Během 20 minut jsem byla hotová. Zakázala jsem si pohled do zrcadla a vrátila se k Louimu.

Přede mnou vesele plápolal oheň a po stěnách tančily temné stíny. Objala jsem se pažemi. Chlad, jenž se mě zmocnil, neměl s pokojovou teplotou vůbec nic společného. Spíš se mi lezavý pocit vkrádal do nitra. Znovu.

"Celá se chvěješ," vzal mě Louis za ruku. Poslušně jsem ho následovala k širokému křeslu, stojícímu kousek od praskajících plamenů. Sám usedl a mě si přitáhl na klín. Kupodivu jsem se úplně uklidnila. Jaký obrat oproti tomu, co jsem zažívala odpoledne na projížďce. Upřímně, nerozuměla jsem sobě samé. Jednou jsem byla v naprosté pohodě, jindy mě ovládala hrůza. Bylo by docela dobré, kdybych si mezi těmito emocemi konečně vybrala.

>><<

Zřejmě mě přemohl spánek. Pamatuji si totiž jen Louiho uklidňující hlas, který mi do ucha broukal nějakou jemnou melodii. Pak už nic, pouze tmu.

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Krb byl vyhaslý a v celém pokoji panovalo hrobové ticho. Tedy, ne tak docela ticho... Pronikal ke mně zvláštní vzdálený hlas, jenže já mu pořádně nerozuměla. Lákal mě ven...

Jako bych své tělo neovládala. Vyklouzla jsem z vyhřátých peřin a potichu přešla k oknu. Roztáhla jsem závěsy. Z nebe se stále snášely husté provazce deště a stromy se kymácely v silném větru. Dívala jsem se na ten nečas jako zhypnotizovaná. Mám odejít z hotelu?

Zkusila jsem zavrtět hlavou. Třeba ty halucinace zmizí... Kdepak, nestalo se tak. Hlas zesiloval, získával na naléhavosti. Obrátila jsem se a pohlédla na klidně oddychujícího Louiho. Nic ho netížilo, jeho jistě nesužovaly zlé sny.

Popadla jsem tedy bundu a vyběhla z pokoje.

* * * * * * * * * * * *

Moc bych vám chtěla poděkovat za podporu ♥ A pokud jste zvědaví na další tvorbu či chystané povídky a novinky, hoďte "follow", budu moc ráda =)