IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 13

Hledat kluky nám připadalo zbytečné, jistě už byli na cestě do klubu. Takže jsme si chytili taxík, Louis řidiči nadiktoval adresu a během pár vteřin jsme se už městem nechali unášet k jejich bytu. Dalo mi hodně práce udržet oči otevřené, tolik jsem snad se spánkem nikdy bojovat nemusela.

Ale zjevně jsem mu nakonec podlehla.

"Miláčku," ozvalo se tichým hlasem. "Vstávej, jsme doma."

Nesrozumitelně jsem něco zamumlala. Chtěla jsem se probrat, opravdu, jenže to prostě nešlo. Vtom jsem pod rameny ucítila něčí paže. Lou mi něžně pomohl z auta, a jakmile jsem bezpečně stanula na chodníku, zvedl mě do náruče. Kdybych byla řádně při smyslech, začnu s jeho objetím bojovat, jenže takhle...

Hlasy ke mně přicházely jako z velké dálky. Můj společník něco tlumeně dohadoval s taxikářem, ale soustředění se na konkrétní slova by stálo moc úsilí. Úsilí, které jsem v tu chvíli nebyla schopná vynaložit.

"Díky, dobrou noc," rozloučil se Louis a pomalu vykročil k domu.

>><< 

Víc si z toho večera nepamatuji. Probudila jsem se uprostřed noci. A samozřejmě v té samé posteli, ve které jsem se probrala ráno. Nestal se zázrak, neocitla jsem se zpátky doma... Lou mě pevně objímal kolem pasu, na zátylku mě lechtal jeho dech.

Trošku jsem se zavrtěla a zahleděla se do stropu. V hlavě mi jako film probíhal celý uplynulý den, hodina za hodinou, každá neuvěřitelná chvilka. Poté jsem pomalu obrátila hlavu. Při pohledu na toho úžasného kluka, který se ke mně tulil, se mé srdce rozběhlo jako nikdy. Neodolala jsem, natáhla ruku a opatrně se dotkla jeho tváře. Byl skutečný, celé to bylo skutečné. Sice jsem netušila, jak dlouho bude tahle šance trvat, ale něco jsem dokázala říct s jistotou: skočí to mým zlomeným srdcem. Ne, zlomeným vlastně ne. Rozbitým. A to na milion miniaturních kousků.

>><< 

Ráno přišlo až příliš rychle. Měla jsem pocit, jako bych spala pouhou hodinu. Budík na nočním stolku ukazoval 7:30 a okny dovnitř proudil jemný svit.

Přetočila jsem se na záda. Úkol je jasný: zvládnout další den.

"El? Už jsi vzhůru?" vrzly dveře a dovnitř vkročil Lou. Kompletně ustrojený a s neodolatelným úsměvem na tváři. Zkusila jsem mu ho oplatit.

"Copak já, ale proč ty vypadáš tak svěže?" vytáhla jsem se do sedu. Málem jsem zalapala po dechu, když mi došlo, že jsem ve spodním prádle. Nenápadně jsem pohledem střelila na křeslo. Jistě, na něm ležely mé černé šaty.

"Promiň," pochopil Louis, "jenže tys včera usnula tak rychle a tvrdě, nechtěl jsem tě budit. Potřebovalas odpočinek. A v šatech jsem tě nechat nemohl."

Pro Petru by tohle znamenalo panický záchvat. Ovšem Eleanor to musela přejít... Přece se nebude stydět před svým přítelem... Moment, nespadá tohle už do kategorie schizofrenie? Asi ne, co? Dokud si uvědomuji své jednání...

"Díky," pohodila jsem hlavou. "To víš, rozespalé mi to moc nemyslí... Ale neodpověděls mi na otázku." Ano, snažila jsem se to zamluvit.

"Myslíš to oblečení?" sklopil zrak. "Máme dneska fotit nové promo, v půl 9. odjíždíme."

"P-páni, to je dneska?" nervózně jsem si prohrábla vlasy. "Promiň, vůbec mi to nedošlo."

"Neomlouvej se," přisedl na kraj postele a přitáhl si mě do náruče. To ne... Začala jsem si na jeho něžné doteky zvykat. Sakra... "Poslední dobou bylo vše až příliš hektické. Doufám, že pojedeš s námi..."

Povzdechla jsem si. Co mám jen dělat?