IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 92

"Proč jsme tohle neudělali už dřív?" zašeptal, jeho hlas se vyrovnal ševelení vánku v trávě pod našima nohama.

"Teď ti nerozumím...".

Stočil ke mně zpola nepřítomný pohled. "Nevyrazili ven jako dva obyčejní zamilovaní lidé. Copak nás sláva pohltila natolik, až jsme zapomněli, kdo jsme?"

Toužila jsem mu dát odpověď. Ale nešlo to. Neznala jsem ji. Místo toho jsem se natáhla a opatrně se rty otřela o ty jeho. Nebyla jsem zvyklá přebírat v čemkoli iniciativu, a nelíbilo se mi to... Nepředvídatelné reakce mě vždycky brzy zradily.

Ale on se zachoval přesně tak, jak jsem si přála. Začal spolupracovat.

Stáli jsme u kouzelné fontány, vyměňovali si něžné polibky a přijali na chvíli fakt, že je vše, jak má být. Přestože tomu ani jeden z nás ve skutečnosti nevěřil.

"Chci ti něco dát," odtáhl se ode mě. "Našel jsem to, když mě lékař vyhnal z nemocnice, abych se trochu prospal. Bál jsem se nočních můr, tak jsem se vydal ještě sem. Do parku." Sáhl do kapsy od bundy a vytáhl malý kamínek, přírodou obroušený do tvaru srdce. Odshora se táhla jemná prasklina, jako by se jeho půlky neskutečně dlouho hledaly a jen nějakým zázrakem splynuly v jeden celek.

Vsunul mi ho opatrně do dlaně a já si ho stejně opatrně zvedla před obličej. Bála jsem se, aby se v příští vteřině nerozpadl. Zajímavá analogie... Aby se nerozpadl jako já. Kdykoli mohlo mé londýnské dobrodružství skončit. Kdykoli a jakkoli.

"Je nádherný," usmála jsem se. Něco uvnitř k tomu kousku kamene lnulo, mé nitro k němu bylo zoufale přitahováno. Znamenal snad víc, než jsme oba mysleli?

"Není to žádný honosný šperk," pokračoval šeptem, "ale je výjimečný. Stejně jako ty."

"Lou," položila jsem mu dlaň na tvář, "já nepotřebuju žádné drahé dary. Nepotřebuju nic. Stačíš mi ty." Samu sebe jsem těmi slovy překvapila, vynořila se z hlubin mé podstaty a projevila se v té nejméně očekávané chvíli.

Očima mu proběhlo dojetí. Něha. Láska. Vystřídalo se v nich tolik emocí, že jsem je ani všechny nestačila postřehnout. "Tos mi nikdy neřekla..."

"Já vím," sklopila jsem pohled. Víc jsem říct nemohla, nedokázala jsem mu lhát.

"Děkuju."

Vzhlédla jsem ke klukovi, který pro mě představoval jediný stabilní bod, a spatřila v jeho obličeji skutečný vděk. Vážil si toho, co jsem mu pověděla, bral to jako Eleanořino vyznání.

Trpěla jsem. Neskutečně jsem trpěla.

Protože se mu právě neodevzdala El.

Vydala jsem se mu já sama.

"Co tě trápí?" dolehl ke mně přes bolestivou hradbu otupělosti jeho hlas. "Vidím ti to ve tváři..."

Můj zrak neustále přitahovala nyní už klidná hladina vody v kašně. Očekávala jsem, že se v ní v příští vteřině objeví obraz. Něco, co mi zázrakem poskytne rozřešení. Ale voda zůstávala vodou. Tichá, nehybná, plná tajemství.

"Není to nic konkrétního," šeptla jsem v odpověď. Nešlo tak úplně o lež, pouze jsem si výpověď trochu poupravila. "Jen se cítím v posledních dnech... jinak."

"Ano," broukl tak tiše, že jsem to málem ani nepostřehla, "jsi jiná..."

Hrklo ve mně. Srdce znovu zrychlilo své tempo, všechna krev mi pomalu mizela z tváří. Hlavně neomdlít!

Křečovitě jsem se držela okraje kamenné kašny a pokoušela se chytit dech.

"Já to ale nemyslel ve zlém!" pospíchal s odpovědí, když si všiml, jak vyděšeně se tvářím. "Naopak! Miluji tu novou Eleanor. Z celého srdce."

Tehdy se mi v nitru cosi pohnulo. Poprvé jsem uvěřila, že by se mohl zamilovat do mé podstaty. Poprvé za celé dlouhé dny jsem uvěřila, že mám naději.

A to možná byla chyba. Naděje je jako plíživý nepřítel, který využije vaší slabosti a zmocní se celého srdce, odkud se pak krade dál a dál. Ve mně zaklíčila téměř okamžitě, nestačila jsem se ani bránit.

"Děkuju," špitla jsem, na víc jsem se nezmohla. Málem jsem slyšela těžké okovy, které ze mě spadly. Skutečně se mi dýchalo o něco lépe, volněji. A mé rty se roztahovaly v jemném úsměvu. Třeba není vše tak úplně ztraceno, jak jsem si doteď myslela.

Neodpověděl. Jen se zjihle pousmál. Jako by i jeho přemáhaly silné city.

Trhla jsem hlavou a odvrátila ji od Louiho upřímného obličeje. Kdybych se na něj dívala déle, znovu se rozpláču. Už jsem sebe samu za tu věčnou slabost proklínala. Ale... To prostě bylo mou součástí. Ať už za to mohl strach nebo dojetí, většinou jsem své pocity ventilovala stejně. A to právě slzavým údolím.

"Nemáš chuť zajít na nákupy?" šeptnul mi do ucha, zatímco mě pevně objímal kolem pasu.

Bez váhání jsem odmítla. "Upřímně? Ani ne. Radši bych strávila celé odpoledne venku. Obchody mě v nejmenším nelákají."

Trochu se napjal. Poznala jsem to, jelikož se jeho postoj změnil. Ale nic neřekl, aspoň hned ne. Já tak měla čas užívat si nově nabytého pocitu volnosti. Dobře, částečného.

"Poslyš," začal, když jsem v myšlenkách odplula až za hranice všedních dnů, "smím se na něco zeptat?"

Natočila jsem se a přikývla, v hloubi duše opět ovládajíc paniku.

"Vrtá mi to v hlavě už nějakou dobu, ale chtěl jsem ti poskytnout čas, aby ses dala trochu dohromady."

Tím mě vážně příliš neuklidnil. Spíš naopak. Kdyby mi viděl do tváře, zajisté se lekne. Ono nebylo zas tak těžké vyhodit mě ze sedla. Zvlášť s ohledem na to, v čem jsem poslední týdny přežívala. Nikoli žila, věčnému stresu se "život" říkat nedalo.

"Ten večer s Ameliou v nemocnici," rozpovídal se pomalu, jako by pro něj byl neuvěřitelný problém vyslovit jedinou hlásku, "mě zmátla jedna věc. Promiň, prosím, že s tím začínám, ale už to v sobě nedokážu potlačovat."

"Lou, vyjádři se," zasípala jsem. "Tohle je mučení."

Zhluboka se nadechl. "Proč ti Amelia říkala 'Petro'? A o čem to vlastně pořád mluvila?"

Když mu mé jméno splynulo ze rtů, nitro se zachvělo. Cosi u srdce zapadlo na své místo, jako ozubená kolečka v hodinovém strojku. Zároveň mnou však cloumala vysloveně hrůza. Co mu mám asi tak odpovědět? Jakou vymyslet výmluvu?

Syčivě jsem do plic natáhla vzduch. "Eh... Netuším, o co šlo, ale myslím, že Amelia jen... blouznila." Tady se mi hlas zlomil, ale dokázala jsem pokračovat. "Když vzal její stav tak rychlý konec, muselo to být vážné... Kdo ví, jaké představy si vytváří znavený mozek v deliriu."

Kousal si ret a souhlasně přikyvoval. Mé svědomí hořekovalo, příčilo se mi lhát. Neskutečně moc. Ale co jsem měla dělat?

Ach jo, všechno to působilo jako zaseklá stará páska, co se pořád dokola opakuje.

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Asi vám nikdy dostatečně nepoděkuji za tu úžasnou podporu, kterou příběhu - a s tím i mně - projevujete. Strašně moc pro mě znamená... Díky vám vím, že má cenu v psaní PRO NĚKOHO pokračovat. Jste prostě úžasné, každá do jednoho... ♥ Děkuji za přečtení, hvězdičky, komentáře i FOLLOW... Snažím se vše oplácet a na vše reagovat ;o) Laf jů!