IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 143

Krásný večer! Příběh se nám pomalu rozplétá, není sranda dát si dohromady všechny stěžejní informace, jež jsem do románu za ty roky vložila =D Modlím se tedy v to, abych takhle k závěru neudělala, resp. nenapsala nějakou botu. Kdyby se nějaká přece jen objevila, prosím za shovívavost a prominutí... IWBWY je mou obrovskou srdcovkou, nedovedu si vůbec představit, že se s ní po tolika rocích rozloučím. ANI NETUŠÍTE, JAK VDĚČNÁ VÁM JSEM ZA NADŠENÍ, S NÍMŽ JSTE TENTO NETYPICKÝ ROMÁN PŘIJALI. Hodně to pro mě znamená... Ale nebudu se tu teď rozepisovat, vše si nechám až na DOSLOV, který chystám po finále.
Snad se vám i dnešní díl bude líbit, DÍKY ZA VŠE, mám vás ráda! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Jako by se náhle všechno spravilo. Okolní svět zmizel, všechny starosti jakbysmet, existovali jsme jen my dva, a to uprostřed ničeho. Louiho rty představovalo to nejdokonalejší, co jsem za svůj dosavadní život okusila.

Vytáhla jsem se na špičky, jelikož mé pravé já bylo o mnohem menší než Louis i Eleanor, a pevně mu propletla prsty za krkem. Tiskla jsem se k němu celou svou bytostí, létala jsem ve výšinách a vzápětí se střemhlav řítila k zemi, kde na mě však čekala Tommova konejšivá náruč, aby mě zachránila.

„Bože," zavrněl, „konečně. Konečně tě mám zase u sebe..."

Kdyby nepromluvil, pravděpodobně bychom stáli uprostřed cesty do konce věků, nicméně jeho slova mě jako blesk z čistého nebe vrátila zpět do reality.

Zapřela jsem se mu dlaněmi o hruď a z moci jeho rtů se vymanila. Ač to představovalo takřka nadlidský úkol.

„Lou, prosím," zasípala jsem udýchaně, mé plíce stagnovaly, odmítaly pracovat tak, jak se od nich očekávalo. „Takhle se nikam nedostaneme. Nemyslíš, že se mezi námi vznáší až příliš nedořešených věcí na to, abychom si mohli dovolit je ignorovat?"

Nesouhlasně zabručel. „Co kdyby ses na chvíli přestala chovat tak zatraceně správně?"

Zamračila jsem se. „Jak můžeš vědět, že se chovám správně?"

Očima mu přelétl stín. „Strávili jsme spolu spoustu času. Nejen v té druhé realitě..."

Bylo mi jasné, kam tím míří.

„Vidíš," vyklouzla jsem z jeho silných paží a pro jistotu ještě udělala krok vzad. Vlastní prostor mi snad dovolí začít myslet racionálně, v naprosto přesných souvislostech. Protože chci-li zanalyzovat veškeré problémy, musím mít čistou mysl.

„Tohle je přesně ten důvod, proč si musíme promluvit."

S poraženým povzdechem spustil paže zpět podél těla a hlavu zvrátil k obloze. „Fajn, máš pravdu."

Vrazila jsem ruce do kapes džínů a vykročila po cestě nahoru. Louis mě následoval, držel se ode mě v uctivé vzdálenosti, ovšem i tak jako bych z jeho těla cítila konejšivé teplo.

Byla jsem nervózní. Byla jsem... nesvá. Uvědomoval si ten kluk vůbec, jak neuvěřitelně se mnou mává? A to nemusel ani mluvit. Stačilo, že prostě... existoval.

„Fajn" rozhodl se převzít nakonec otěže. „Než vůbec začneme cokoli rozebírat, asi bych ti měl něco ukázat."

Se smíšenými pocity jsem sledovala, jak z kapsy vytahuje přeložený arch papíru, a podvědomě očekávala nějakou další podpásovku. Nevěřila jsem, že by v mém životě mohlo jít něco snadno.