IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 58

"A říkají mi Damien, jen tak mimochodem," napřáhl ruku, ovšem ani tehdy jsem ji nepřijala. Ne že bych nechtěla, prostě to nešlo. Nedokázala jsem se vůbec hnout.

Jeho se to ale nedotklo. Jen zvědavě naklonil hlavu a nevinně pronesl: "Ale no tak! Tvá mysl přece byla nadpřirozenu vždycky otevřená, snad se to nezměnilo? Po všem, čím sis prošla?"

"Když," zasípala jsem. Kam se poděl můj hlas? "Když tohle už mi přijde až moc..."

"Chápu," posadil se a pokrčil rameny. "Čím dřív se s tím ale smíříš, tím spíš můžeme probrat, proč tu vlastně jsem."

Jako by se toho na mě už tak nesypalo dost. Vnímala jsem stupňující se hučení v uších, obrazy se mi před očima slévaly v jeden. Viděla jsem jen rozmazané barvy. Víc mi svět neukazoval.

"Petro?" dolehl ke mně Damienův obavami zastřený hlas. Silou vůle jsem se vrátila do přítomnosti. V sebekontrole jsem se doopravdy zlepšila.

"V pořádku?"

Přikývla jsem. Hlasivkami jsem si tak jistá nebyla.

"Fajn. Pak abychom asi mohli přejít k jádru věci."

"Pošleš mě domů?'" vylétlo ze mě. Vzápětí bych si nejradši vyřízla jazyk, jelikož se zatvářil, jako by na bedrech nesl tíhu celého světa. Sklopil hlavu, poprvé se tak vyhnul mému pohledu, a šeptnul slova, která se mi zaryla do duše. "To nemůžu."

Propletla jsem si prsty a ignorovala nepříjemné pálení v hrdle. Ne, nerozbrečím se. Zbytky sil v sobě ještě někde objevím.

"Dostat se zpátky je totiž na tobě!" chytil mě za ruku. Jeho dotek byl... zvláštní. Ne nepříjemný, jen hodně podivný. Jako bych v dlani třímala líhnoucího se motýla. Tak takové je dotknout se anděla? "Nikdo ti nepomůže. Musíš to zvládnout sama."

Přesně jak říkala Amelia.

"Jenže jak toho mám asi dosáhnout?" odvrátila jsem zrak. Do očí mě bodaly ostré sluneční paprsky, odrážely se i na hladině.

"Nesmím ti nic říct," zašeptal nejistě. "Už takhle jsem si to u těch nahoře pěkně rozházel."

"Počkej, jak to myslíš?"

Povzdechl si a utrhl stéblo trávy. "Včera jsi zabránila klukům, aby jeli do města, že?"

Přikývla jsem, nechápajíc, co to s tím má společného.

"To já ti do hlavy nasadil myšlenku, že se něco stane."

Jeho slova mi nedávala žádný smysl. Vždyť jim pomohl, kdo ví, co by se bez jeho popostrčení stalo. Proč se tedy tváří takhle?

"Zachránils jim život," namítla jsem samozřejmě.

"No právě!" protáhl a počkal, jestli mi to dojde.

Došlo.

Bože.

"Oni měli zemřít?" Na konci se mi hlas zlomil. Jako by někdo z prostoru odsával všechen kyslík. Uvnitř jsem křičela.

"Přesně tak. Tedy ne všichni, ale... No. Pěkně jsem jim zamíchal s osudem."

"Proč?" na to jediné jsem se zmohla. "Proč jsi to dělal?"

Poprvé trochu zčervenal. To andělé umí? Odkašlal si a nervózně se ošil. Upřímně, vypadal jako puberťák před svou první schůzkou.

"Tak proč?" naléhala jsem jemně.

"Záleží ti na nich. Petro, sleduju tě celé dny, mám to v náplni práce. Pozoroval jsem tvou pouť tady v Londýně, od okamžiku, kdy ses probudila v tom neznámém bytě. Jsi strašně silná osobnost. A já nechtěl... Nechtěl jsem tě vidět nešťastnou. Znám tě lépe než kdokoli jiný. Zlomilo by tě to."

V tom měl pravdu. Zlomilo. Možná bych i ztratila veškerou vůli pokračovat v té komedii. Má existence by se zbortila jako chatrný domeček z karet.

"Miluješ ho."

"Prosím?" vyhrkla jsem překvapeně.

"Louiho," vyhledal mé oči a pozorně se na mě zahleděl. Cítila jsem tu intenzitu, šlo bezmála o něco fyzického. Bariéra mezi námi náhle zmizela, zjistila jsem, že Damienovi důvěřuji. Ty oči, nadpozemská modř... I kdybych chtěla zůstat na pozoru, nešlo by to

"Třeba se mýlíš," kousla jsem se do rtu. Tak nějak jsem si zvykla nevzdávat se bez boje. A to ani tehdy, kdy sedím na břehu jezera se svým strážným andělem. Oh, fakt jsem to řekla?

"My se nemýlíme," naklonil hlavu. "Přede mnou nemusíš nic předstírat. Stejně je to marné a jen nám to ubírá čas."

"Tak jo!" rozhodila jsem ruce. Zahnal mě do kouta, doslova. "Zamilovala jsem se do něj. Naplno. Tohle jsem ještě nikdy k nikomu necítila."

Vedle mě zazněl nešťastný povzdech. Bezděky jsem se naježila. "Já si tohle nevybrala! Nerozhodla jsem se prchnout do Londýna a ukrást někomu život! A vůbec, na tohle já nemám." S tím jsem se vyhrabala na nohy a chystala se vyrazit pryč. Ovšem Damien mě samozřejmě nenechal. Zvedl se přesně ve stejné chvíli a zastoupil mi cestu.

"Omlouvám se," vyhrkl naléhavě. "Vážně. Jen se mi nelíbí, jak se trápíš."

"Heh, vážně?" pronesla jsem teatrálně a paže založila na prsou. "A co jste si jako mysleli, když jste mě do tohohle navezli? A proč? Co jsem kdy udělala tak špatného?"

"Nic jsi neudělala," položil mi dlaně na ramena. Cítila jsem, jak mi jeho jediný dotek vysílá do těla teplo, v duši se mi usazoval mír a pokoj. A to já nechtěla.

"Nech toho!" vytrhla jsem se mu.

Poraženě spustil ruce. "Fajn, promiň."

"Takže mi to konečně vysvětlíš?"

"Asi ale neuslyšíš právě to, v co doufáš," smutně se pousmál.

Ne, to už mě nevyděsilo. Svůj denní emocionální příděl jsem asi vyčerpala.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Na dobrou noc a k úspěšnému nastartování dalšího týdne vám přináším zbrusu nový díl... Pevně doufám, že se líbil... Díky stávajícím čtenářům, a jestli tyto řádky čte někdo nový, pak jej vítám a věřím, že se příběh bude zamlouvat ;o) No, věřím. Spíš se o to modlím =D

PS: Já si prostě musím udělat reklamu =D Pokud vás má tvorba zaujala, hoďte FOLLOW a budete mít všechny novinky z první ruky! =)