IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 28

"Mám žít tak, jak jsem byla JÁ sama zvyklá... Fajn, pokusím se."

* * * * * * * * * * * * * *

S Ameliou, jak se žena posléze představila, jsem strávila celé dopoledne. Vyprávěla mi o svém životě, líčila příhody z mládí, kdy se s kamarádkou snažila překazit svatbu své mamce, která si měla brát sňatkového podvodníka. Docela jsem se s ní uvolnila a přestala alespoň na chvíli myslet na to, co se kolem mě děje.

"Mockrát vám děkuji," objala jsem ji mezi dveřmi. Slunce pražilo ostošest a vzduch byl těžký a dusný, očekávala jsem odpolední bouřku. "Ani nevíte, jak moc mi to vypovídání pomohlo."

"Nemáte zač," něžně se pousmála a vtiskla mi do dlaně úhledně zabalený balíček. Nechápavě jsem se na něj dívala. "Co to je?"

"Ten náramek, co jste si ráno prohlížela."

"Ale ke mně se nehodí," opáčila jsem smutně, jelikož k Eleanor takové věci vážně nepasovaly. Amelia na mě ovšem jen spiklenecky mrkla. "K ní," ukázala na mě rukou, "opravdu ne. Avšak to neznamená, že vaše pravé já si s ním neporadí."

"Jak si tím můžete být tak jistá?"

"Povídaly jsme si spolu celé dopoledne, myslím, že jsem si o vás, jako o člověku, udělala jasný obrázek. Jste srdečná, upřímná a bojácná. Růženín vám dodá odvahu a sebejistotu," ovinula mi prsty kolem krabičky a povzbudivě kývala hlavou.

"Můžu se zeptat ještě na něco?"

"Samozřejmě."

"Víte, jak jsem vám vyprávěla o tom chlapci? Louim? No, je dobrý nápad, abych s ním trávila čas, nebo se mám spíš držet dál?"

Amelia se záhadně usmála. Jako by věděla něco víc, něco, co mi unikalo. "Být na vašem místě, nedržím se dál. Co vy víte, třeba jste se do této situace dostala právě kvůli němu."

Nekonečnou dobu jsem mlčela a zpracovávala, co žena právě vypustila z úst. "Tak tady můžu s jistotou říct, že kvůli němu to není."

"Jak to můžete vědět tak přesně?" spiklenecky se ke mně naklonila. "Zdá se mi to jako jediné možné vysvětlení. A žádné protesty," dodala, když viděla, že se opět nadechuji k odpovědi. "Nechte to plynout a hlavně se příliš netrapte. Snažte se žít tak, jak jste byla zvyklá vy, nikoli jak se od vás očekává. A nezapomeňte na jedno: kdybyste cokoli potřebovala, můžete se na mě kdykoli obrátit."

Zahleděla jsem se na ni. Ačkoli, nebo snad právě proto, že mohla být mou babičkou, si snadno získala mou důvěru. Podivně se mi po rozhovoru s ní ulevilo. Co to povídám, jak podivně? Byl to skvělý pocit.

>><< 

Amelia mi dodala odvahu. Zakotvila jsem v nedaleké kavárně, objednala si vanilkové latté a přes "wifinu" se připojila na internet. Chtěla jsem totiž Louimu přichystat překvapení.

Živě mi před očima běžela scéna z dnešního rána. Byl celý napjatý, naštvaný, připadalo mi, jako by mu akutně docházela energie. Což pro mě znamenalo jediné: musím ho vytáhnout mimo byt. I kdybych ho přemlouvala a prosila na kolenou, prostě ho donutím někam odjet, aby vypnul. Potřebuje to, jinak se brzy zhroutí. A stejně tak kluci.

Vlastně, zamyslím-li se nad tím, pokud se mi ho povede "unést", zabiju tím dvě mouchy jednou ranou. Management jistě nebude chtít vystoupení po nekompletních One Direction, tudíž dokud se nevrátíme, chlapci si odpočinou. Nálada se mi ihned zvedla ještě víc.

Surfovala jsem po internetu a hledala vhodná místa, kam bychom mohli zmizet. Vtom mě to udeřilo. Ranč kousek za Londýnem! Spousta koní, penzion, kolem nic než lesy. Opsala jsem si číslo na ubrousek a okamžitě na něj zavolala.

"Prosím," ozval se sympatický hlas. Představila jsem si postarší ženu v kostkované košili a s vlasy sepnutými do culíku.

"Eh, dobrý den," začala jsem nervózně, "volám, abych se zeptala, jestli byste měli volný pokoj..."

"Samozřejmě," zaslechla jsem šustění papíru, zřejmě litovala v knize hostů, "na kolik dnů?"

"Asi tak na dva, na tři," pokrčila jsem rameny, ačkoli mě nemohla vidět. Déle Louiho, bohužel, od těch supů držet nezvládnu. "Rádi bychom přijeli už dnes po obědě, jestli by to šlo." Ano, čím dřív, tím líp. Nač čekat?

"Není problém. A jméno?"

"Petra, ehm" včas jsem se zarazila a nenápadně si odkašlala. "Calder. Eleanor Calder."