IWBWY /I wanna be with you; Louis Tomlinson/ DOKONČENO

Part 138

Ahoj všichni! =) Na začátek samozřejmě omluva za opětovné pozdní přidání, no, v poslední době nemám během dne moc času, a tak doháním před spaním, co jde =D Což samozřejmě zahrnuje i psaní... Aneb podařilo se mi naťukat nový díl našeho velkého románu a já bych vám opět chtěla z celého srdce poděkovat za tu úžasnou podporu. Bez VÁS by žádný tento profil neexistoval, moje povídky by pravděpodobně neopustily paměť počítače. Nebo aspoň většina =D Jste úžasní, moji čtenáři. Mám vás strašně moc ráda... ♥ A pevně doufám, že si vás získají i mé další chystané projekty! =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * 

Znovu usnout už jsem se nepokusila. Věděla jsem, že se všemi starostmi, které zaměstnávaly můj mozek, by se veškerá snaha minula účinkem, tak jsem se s tichým bručením vyhrabala z vyhřátých peřin a pomohla našim s nenadálým balením. Bruno mezitím ležel ve svém pelechu a vyčítavým pohledem mé rodiče pozoroval. Chápala jsem jej. Určitě měl strach, abychom ho tu nenechali samotného.

Když se hodinové ručičky přiblížily k půl osmé, usedl tatí za volant, mamka se uvelebila na sedadle spolujezdce, a jakmile si mohli být jistí, že vše ve zdraví a naprostém pořádku zvládnu, vycouvali z naší příjezdové cesty a zmizeli za zatáčkou.

Dívala jsem se za nimi ještě dlouho poté, co z nich na obzoru zůstala už jen tmavá nezřetelná skvrna. Ačkoli bych čekala, že se v mém mozku konečně jednotlivé střípky spojí do celistvého obrazu, zdálo se, že se spíš všechno jen víc a víc rozpadá.

S povzdechem jsem zvrátila hlavu k obloze. Stále jsem bohužel nepociťovala touhu sejít se s přáteli, spíš naopak. Hodlala jsem se od nich ještě nějakou dobu držet dál. A to znamenalo jediné. Buď na celý den vypnout mobil, což jsem nesměla, jelikož by se naši zbláznili strachem, nebo vypadnout z baráku.

Pohled mi padl na mamčina dlouhého červeného Peugeota. Že bychom si s Brunďou udělali výlet?

...

Nemusela jsem se dlouho rozhodovat, jaký cíl cesty zvolím. Už roky ve mně rostla touha navštívit jediné určité místo.

Jmenovalo se Panenský Týnec. Napořád nedostavěný kamenný chrám s tou nejsilnější koncentrací pozitivní energie v celých Čechách. Sjížděli se do jeho středu nemocní lidé, nešťastní, unavení životem jen proto, aby si urvali kousek z jeho výjimečnosti. A vzhledem k oblibě, jíž se Týnec těšil, jsem o jeho zázračných vlastnostech vlastně vůbec nepochybovala. Stačilo tudíž jediné – přesvědčit se o nich na vlastní kůži.

Po vydatné snídani – ačkoli spíš Bruníkově, jelikož já do sebe opět dostala sotva pár soust ovocného müsli – jsem v autě připravila obrovskou cestovní deku, do kufru hodila nějaké ty zásoby, sbalila baťůžek a přesně v deset už razila vstříc dalšímu dobrodružství.

...

Řízení jsem si skutečně užívala. Měla jsem naprosto absurdní pocit, jako bych se s každým dalším překonaným kilometrem vzdalovala utrpení, jež se začalo v Londýně a bohužel pokračovalo i po návratu do Čech. Louis už byl v mých myšlenkách náhle přítomen pouze jako průhledný nezřetelný stín, a přestože srdce opět zoufale tesknilo po jeho blízkosti, duše si mohla aspoň na chvilku oddechnout.

Jakmile jsem tudíž po dvou hodinách a několika minutách k tomu parkovala na maličkém parkovišti před zavřenou samoobsluhou, seděl mi na rtech takřka neznatelný, přesto však upřímný úsměv. Jednak jsem na sebe byla hrdá, že jsem těch sto dvacet kilometrů zvládla odřídit, a jednak jsem se v té maličké obci cítila volná. Volná a na chvilku bezstarostná.