Sid a Adamovi se předčasně narodili dvojčátka: Adélka a Arturek. Byli narozeni dřív o jeden celý měsíc a tak museli v nemocnici na specializovaném oddělení zůstat právě jeden měsíc, a to do data předpokládaného porodu.
Věcí, které se bylo třeba naučit pro péči o nedonošené děti, bylo tolik, že Sid prakticky bydlela na oddělení s dětmi a Adam tam byl vždy jakmile měl vše odpracované. Někdy za něho bral směny dokonce děda, protože věděl, jak je důležité aby i Adam byl u co nejvíce věcí, které se s dětmi děly. Postupně se oba začali zapojovat do nejrůznějších aktivit v péči o děti. Prováděli koupele, učili se rozpoznat bolest a nekomfort, jak správně vytvořit "hnízdečko" pro uložení malých, jak správně uvázat šátek na klokánkování, ... Občas jim oboum z toho šla hlava kolem.
Větší problém ale teprve přicházel. Adam v nemocnici nemohl zůstávat tak jako Anna a tak každý večer při konci návštěvní doby se musel rozloučit a jít domů. Vždy, jakmile za Adamem zaklapli dveře, u Anny se spustili obavy: "Jsem dobrou matkou? Jak jsem mohla dopustit, že naše děti musí prožívat tohle? Kde jsem udělala chybu?..." těchto otázek měla Anička plnou hlavu a nejvíce se jich vyrojilo právě když se den loučil a přicházela noc. Snažila se ze všech sil proti nim bojovat, ale s každou nocí strávenou na specializovaném oddělení si získávali silnější hlas v Anny hlavě. Postupně to došlo až do fáze, kdy Sid tyto myšlenky neopouštěly ani při rozednění a pokládala si je během dne.
Adam si všiml Aniččiny proměny. Zprvu to přikládal vyčerpání z neustálé péče o děti, byly přeci jen dvě. Pak si ale všiml něčeho znepokojujícího. Viděl, že má okousané nehty, a to až k lůžku. Pro spoustu lidí by to bylo banální, protože to dělají ze zvyku a běžně. U Sid to bylo ale velice zvláštní. V jakékoliv situaci, vždy dbala na svůj zevnějšek, a tak okousané nehty svědčily minimálně něco málo o její nepohodě.
Adam proto sebral veškerou odvahu a zeptal se: "Lásko? Děje se něco?" Sid, která právě seděla na své posteli a připravovala se na první pokus o kojení se zarazila. "Mělo by se něco dít?" odpověděla otázkou. Tím dala Adamovi jasně najevo, že se opravdu něco děje. "Sid, já to vidím. Řekni mi prostě o co jde." Adam zněl naléhavě. Měl velký strach, že se u Aničky opět projeví její psychické problémy. Anně se oči zamlžily slzami: "Já si pořád musím říkat, co jsem mohla udělat jinak, líp..." mezi tím se z jejích očí začaly řinout slzy, "oni si nezaslouží takovéhle problémy, takovéhle zkoušky." Adam se na zoufalou Sid nezvládl koukat. Okamžitě ji sevřel ve svém náručí aby ji utěšil. "Aničko na tohle nemysli, udělala jsi všechno nejlíp jak jsi mohla. A teď dělá taky maximum." "Ale co když to nebude stačit. Co když se jim i tak něco stane nebo nebudou oba zdraví." Adam uklidňoval Sid dál: "Těmahle zbytečnýma obavama ničemu nepomůžeš. Jen se budeš stresovat a to není dobré. Takže si řekni že to všechno zvládáš pro děti a všechno bude dobré." Sid se trochu od Adama odtáhla a podívala se na něho očima plnýma slz: "Lásko, já tě nemít. Nevím, jak bych to teď zvládala, kdybych o tebe tenkrát vážně přišla..." Adam se pousmál: "Na to taky nemysli. Mysli na to jak úžasné děti máme a milujeme je celým naším srdcem." Sid přikývla: "Milujeme je celým srdcem a ještě víc, a stejně tak miluju tebe lásko." "A já tebe." po téhle odpovědi Sid Adama políbila. Tak moc jí chyběly noci, kdy spala ukrytá v jeho náručí schovaná před všemi strachy a nástrahami z okolního světa.
Jejich milostnou chvilku přerušila příchozí sestra: "Slečno Novotná, tak nejprve zkusíme malou Adélku a pak Arturka?" Sid přikývla a šla se posadit do křesílka vedle inkubátorů s dětmi.
První díl je tu. Jak se zatím líbí?
ČTEŠ
Kdy se vrátí?
FanfictionSid s Adamem se snaží být dokonalými rodiči pro své novorozené děti. Postupně se bohužel objevují problémy, které jim nejen tenhle cíl značně komplikují. Volné pokračování Kdy se vrátíš?