Kdy se vrátí?

3. Probdělá noc

Do nemocnice Adam dorazil zhruba po deseti minutách a to díky tomu, že byla hluboká noc a silnice tak byly zcela volné. Na recepci oddělení, kde byla Anna s dětmi, dosprintoval. Udýchaně oznámil svou přítomnost setře za pultem: "Adam Hruška, volali jste mi ať okamžitě přijedu." Při svém rychlém představování z jedné z chodeb zaslechl pláč. Moc dobře věděl komu patří a to mu sevřelo srdce i žaludek. Aniž by čekal na jakékoliv pokyny od setry, vydal se směrem odkud pláč přicházel.

Tam na lavičce na chodbě spatřil zhroucenou Sid, kterou se snažila utěšit jedna ze sester. Adam se dva metry od nich zastavil. Vidět Aničku v tomhle stavu ho vždy tak moc bolelo. Kdyby to jen šlo, nejraději by vzal všechnu její bolest a trápení a prožíval by ho místo ní. To však možné nebylo a tak mu nezbývalo nic jiného, než se jí pokusit utěšit.

Když si ho všimla sestra, udělala mu místo vedle Anny a poodešla. Adam si ale na její místo nesedl. Raději si rovnou klekl před Sid, aby byl okamžitě v jejím zorném poli kdyby se na něho podívala. Opatrně a nejjemněji jak dokázal vzal Sidiny ruce do těch svých. "Aničko, lásko, jsem tady. Ať je to cokoliv, bude to dobré. Spolu to zvládneme..." Sid Adamův dotek i hlas dost překvapil, ale alespoň trochu uklidnil. Stále však měla před očima hustou mlhu. "Kdyby jsi jen věděl..." Pokusila se Sid říct co se stalo. Nedokázala to. Jen při té myšlence jí to rvalo srdce na kusy. Adam jí dál utěšoval: "Šššš-ššš. Lásko, nic mi neříkej, já se zeptám sestry." S tím otočil hlavu na sestru, která celou dobu stála opodál. Sid jemně přikývla. Adamovi otazníky v očích sestru donutily aby mu naznačila, že bude lepší s vysvětlením trochu od Sid poodejít, aby ji zbytečně znovu nerozrušovali když už se zvládla alespoň trošku uklidnit. Adam přikývl že rozumí a promluvil k Sid: "Zlato, já teď kousek poodejdu, ale jsem tu pořád u tebe." Sid znovu přikývla.

Adam se zvedl z kleku a přešel se sestrou asi deset metrů od Sid. Setra se dala šeptem do vysvětlování: "Vaše slečna si všimla, že malý přestal dýchat, a tak zavolala na sesternu. Nám to přišlo zvláštní, protože každé dítě má monitor dechu." Adamovi bylo jasné kam tím míří, vůbec se mu to nelíbilo, ale chtěl slyšet všechno, "Tady ten u vašeho syna se podle všeho nějak rozbil. Teď je u nich doktorka Hrdličková s týmem a dělají všechno možné co se dá aby ho zachránili." Adam tomu nemohl věřit. Jedno z jeho dětí se právě nacházelo na hranici života a smrti. Absolutně teď chápal to, co se děje se Sid. I jemu se po tvářích začínali kutálet slzy. Nechtěl věřit tomu co právě slyšel. To jak vypadal Anička mu ale potvrzovalo, že se jedná o tvrdou realitu.

Adam se pomalu vrátil k Sid. Znovu si k ní klekl. Jednou rukou sevřel obě její ruce a jednu ruku jí položil na tvář a palcem jí po ní hladil. "Lásko... Bude to dobrý. Všechno zvládneme..." bohužel ani on sám nevěřil pravdivosti svých slov. Po chvilce opět připomněla setra svou přítomnost. "Slečno Novotná? Nesu vám něco na uklidnění." S tím jí do jedné ruky podala kelímek s vodou a do druhé jí položila prášek. Anna bez jakéhokoliv dotazu či protestů prášek vložila do pusy a zapila vodou. Pak podala sestře nazpět prázdný kelímek. Ta se obrátila i na Adama: "Pokud byste chtěl, také vám můžeme poskytnout něco na uklidnění." Adam jen zavrtěl hlavou a dál hladil Sid po tváři. Ta konečně po chvíli přestala plakat.

Adam si sedl vedle Aničky aby jí mohl pořádně obejmout. Přitáhl si jí do objetí, jednu ruku ovinul kolem jejího pasu a druhou jí položil do vlasů. Sid okamžitě do Adamova hrudníku zabořila hlavu a zaposlouchala se do jeho pravidelného tlukotu srdce. Na chvilku jí napadlo, co když srdce jejich dítěte už nebije, ale pak ji velice rychle přemohl spánek a ona se propadla do říše snů.

Adamovi bylo jasné, že bude potřeba aby u Sid i dětí zůstal, a tak se rozhodl že zavolá dědovi. Sice byli teprve dvě ráno, věděl ale, že děda bude mít v takovéto situaci pochopení. "Ahoj dědo. Omlouvám se že tě budím..." začal se okamžitě omlouvat Adam když mu to pan Hruška zvedl. "Ahoj Adame. Vůbec mě nebudíš. Děje se něco?" "Bohužel ano dědo. Jsem v nemocnici." Adama okamžitě pan Hruška vyděšeně přerušil: "Co se ti stalo? Nebo je snad něco s Aničkou? S dětmi?" Adam sám pro sebe přikývl: "Já jsem vpořádku, ale Arturek v noci přestal dýchat..." Adam měl co dělat aby zadržel své slzy. Pokračoval: "Sid se z toho složila, já tady potřebuju zůstat. Potřebujou mě tu. Všichni tři..." "Pro boha," ulevil si pan Hruška, "a co je s ním teď? Já hlídám Amálku. Nevím, jestli zvládnu i zoo." Adam si hřbetem palce setřel slzu která mu stekla po tváři. "Nevím. Čekáme s Aničkou na chodbě. Je u nich celý tým v čele s doktorkou Hrdličkovou. Sid tu na chodbě díky bohu usnula. Nevadí, že nemáš čas. Nějak to vymyslím." Panu Hruškovi bylo opravdu ze srdce vnuka i jeho milé líto. "Adame, držte se. Určitě to dobře dopadne. A ještě jednou se omlouvám. Dej pak vědět. Ahoj." Adam odpověděl: "Děkujeme dědo. Oba. Není proč by jsi se měl omlouvat. Ahoj, a pozdravuj Ami." Na to hovor ukončil.

Sid stále spala s hlavou zabořenou do jeho hrudi. Vypadala najednou tak klidně a zároveň tak moc křehce a zranitelně. Adam se rozhodl nechat starosti s tím, kdo za něho udělá práci v zoo na ráno. Teď by stejně nemohl nikomu volat protože by ho budil. Proto se opřel zády o zeď nacházející se za ním a pomalu po vzoru Sid také zavřel oči.