Kdy se vrátí?

29. Moudrost staršího

Adam ležel v posteli v šeru bytu a přemýšlel nad Annou. Doufal, že se jeho intuice neplete a ona je sice neznámo kde, ale v pořádku. Pomalu se zaposlouchal do nastalého ticha. Nebylo slyšet nic než pouze jeho vlastního dechu. To ticho okolo bylo mrazivé. Najednou si začal připadat tak moc sám a opuštěný. Když si tohle uvědomil, uvědomil si i ten paradox: člověk co ticho a samotu vyhledával se teď úplně toho stejného až děsí. Proud myšlenek ho zanesl opět k ženě, kterou miluje a která měla tuhle proměnu k lepšímu na svědomí. V duchu jí za onu proměnu děkoval a doufal, že je někde v bezpečí, kde se jí nemůže nic stát.  Podobným způsobem plynuly jeho myšlenky i po zbytek noci.

V hledání Anny se neměl čeho chytit, nikdo z jejích známých o ní nic nevěděl, a tak zkusil obvolávat hotely v okolí, jestli v jednom z nich náhodou není ubytována. S každým negativním telefonátem, začínal být zoufalejší. I proto se rozhodl opět zajet k Novotným. Chtěl alespoň na chvíli vidět děti a taky se poradit.

Alice ho velice mile přivítala objetím. "Děti nezlobí?" zeptal se téměř automaticky jako každý rodič, ačkoli věděl že to jsou zlatíčka. "Jsou to andílci." potvrdila mu Alice. Adam se alespoň maličko usmál. "Teď spinkají, ale myslím si, že se za chvilku přeci jen vzbudí." odpověděla Alice na Adamovu nevyřčenou otázku, jestli se na ně může jít podívat. Proto tedy nejprv začal s vyptáváním: "Nemá Anička nějaké oblíbené místo kam by se jezdila schovat, nebo trucovat?" zajímalo ho. "Jediná její trucovna byl její pokoj, a zoo ve Dvoře. Tam byste o ní ale už věděli." "A oblíbené místo, kam by třeba chodila na procházky, běhat, nebo tak něco?" nevzdával své dotazy Adam. "To by asi spíš věděl Ed..." Alice si něco uvědomila, "Ten přeci jel od začátku ve falšování odletu do LA se Sid. Jestli někdo ví kde Sid je, tak on." uzavřela rázně Alice. Na to Adamovi rovnou napsala adresu internátu aby za ním zajel. "Zavolám mu, že se tam stavíš. Pak už je na tobě to z něj dostat." Alice zněla trochu jako nějaký gangster. Bylo to ale způsobené tím, že i ona měla o Annu strach a chtěla vědět jestli je v pořádku. Adam bleskově zkontroloval děti, které stále spaly. Chtěl si s nimi alespoň chvilku užít, nechtěl je však budit a tím i přidělávat starosti Alici, která se o ně tak ochotně starala. Byl za její pomoc opravdu vděčný. Ještě rychle poděkoval za tip kde se ptát a pak už zamířil směr internát.

Tam Adam na Eda čekal snad hodinu. "Čau Adame." pozdravil ho Ed, když k němu došel. Očividně šel právě ze školy. "Ahoj Ede. Potřebuju se tě na něco zeptat." pozdravil ho taky Adam. "Mamka mi volala a říkala něco o ségře..." "Přesně tak. Nevíš kde je?" zeptal se Adam napřímo. "Jak jako kde je. To bys měl vědět ty, ne?" odpověděl mu Ed s kousavostí puberťákovi vlastní. "Ede, nedělej fóry. Kde je?" zkusil to Adam znovu. "A to tě třeba nenapadlo že opravdu nevím kde je?" odsekl Ed docela ostře, "Navíc by mě zajímalo, to ste se nějak brutálně pohádali že zmizela?" "Nepohádali. Anička má spíš zase nějaké trable..." odpověděl Adam neochotně. "Jako psychický? Tak to je super. Doporučuju ti jí co nejrychleji najít aby jsi toho nelitoval." Ed byl z nových informací rozhozený a tak ani nevnímal že používá dost nepřátelský tón. "A o co se asi tak snažím..." ani Adam se neubránil útočnějšímu tónu hlasu. Ed tím trochu zchladl. "Jo, já vím. Promiň. Jsem z toho nervní asi jako ty. Kdyby jsi něco zjistil, dej mi prosím vědět." Adam souhlasil: "Dám." Pak nasedl do auta a vydal se k Aleně na domluvenou schůzku kdy pokračovali v pátrání po Sid.

I několik následujících dnů se odehrávalo v podobném duchu. Návštěva Novotných a prcků, porada s Alenou a přenocování doma.

Po týdnu beznadějného maratonu, už neměl Adam z čeho brát, proto se rozhodl, že si dojede vyčistit hlavu na rybník k Raulovi.

"O tobě jsem dlouho neslyšel, jak se máte?" přivítal Raul Adama v chatě. "Ahoj. Děti docela dobře. Mají opravdu úžasnou babičku."  pochvaloval Adam péči Alice. "Já na tom jsem o dost hůř." přiznal Adam jak se věci mají. "Seš úplně zdeptanej a nevyspalej. Potřebuješ si trochu odpočinout. Pojď, dem k rybníku" zavelel Raul. Ani se nezeptal proč je na tom Adam tak špatně. Ten proti klidnému posezení u rybníka neměl nic proti a tak poslušně šel.

Pruty i vše ostatní chystali mlčky. Ani jeden se k mluvení neměl. Adam měl v hlavě absolutní chaos a tak ho jedna otázka, na kterou se za poslední týden zeptal snad milionkrát, vůbec nenapadla, natož aby se na ní zeptal. Když měl nahozeno, zdrchmaně si sedl do rozkládacího křesílka a pomalu své myšlenky třídil. Raul si uvědomil, že se Adam ani slovem nezmínil o Anně a tak se ho zeptal: "A co Sid?" Adam se smutně usmál. Zmínka jejího jména ho zabolela. "Ta najednou zmizela." použil tu nejstručnější verzi která i tak vystihovala úplně všechno. Hlavně jeho pocity. Raul nic neřekl, jen pokýval hlavou.

Adama konečně napadlo se zeptat na Annu právě Raula. "A ty náhodou nevíš kde je, nemáš o ní žádný informace?" vyslovil do ticha okolí svou otázku. "Nechceš si dát pauzu a jít se ohřát do chatky? Je přeci jen chladno." navrhl Raul a Adamův dotaz úspěšně ignoroval. Adam cítil, že je blízko aby se konečně o Anně něco dozvěděl. "Já se ptám jesli nevíš kde je." zopakoval svou otázku. "Dáme si pauzu, uvařím kafe." řekl Raul jakoby Adamovi dotazy vůbec nevnímal. "Takže víš." bylo Adamovi jasné, "Proč mi to prostě nepřiznáš?" zajímalo ho. Raul už víc nemohl zapírat. "Protože se musí srovnat sama se sebou. A taky jsem jí to slíbil." odpověděl Raul konečně tak, jak Adam chtěl. Odpověď se mu ale nelíbila. "S čím se musí srovnat? Vždyť byla poslední dobou dost dobrá. Dokonce se konečně začala usmívat." Adam kvůli hovorům pouze přes telefon v posledních dnech vůbec netušil, že by se mohlo něco dít. "To sice jo, ale stalo se něco, co jí rozhodilo. Navíc deprese a podobné není jen o prožívání negativních emocí ale i o jejich skrývání. Navíc, pokud mi je známo jsi ji poslední dva nebo tři dny vůbec neviděl." naznačoval Raul skutečnosti, o kterých se dozvěděl, když s ním Anna prohodila pár vět po svém příjezdu a žádosti o uschovaní.

"Proč to nemůže být jednou bez problémů..." posteskl si Adam. Byl ze všeho zmatený a zničený.  "To bys toho chtěl moc." odpověděl mu Raul ačkoli Adam odpověď nečekal. " Kde je? Já ji chci alespoň vidět. Potřebuju jí vidět. Už týden umírám strachem jestli je v pořádku. Jak fyzicky tak psychicky." dožadoval se skoro až zoufale jakýchkoliv informací. Věděl, že Anna je někde hodně blízko a nehodlal se jen tak vzdát. "Dej jí čas. Musí přijít sama." vymlouval mu to Raul. "Tady nejde jenom o mě. Tady jde i o děti... Potřebují svou mámu." Adam byl dost zoufalý. Anny přítomnost teď už úplně cítil. Nakonec se však rozhodl, že poslechne Raula a prostě počká. Vždy se mu zatím poslouchat jeho rady vyplatilo.